Oscar Wilde patří k mým oblíbeným autorům. Miluju jeho smysl pro ironii, kterou předvádí zejména ve svých divadelních hrách, ovšem netroškaří s ním ani v klasické próze. Je mnohomluvný, často neúprosný a drsný, ale velmi svůj. A umí s jazykem kousky, které ne každý spisovatel ovládá.
Obraz Doriana Graye je vlastně jakousi autobiografickou zpovědí samotného autora. Nemyslím tím, že by se jednalo o zločince a vraha, v rozporuplné postavě Doriana však můžeme poznat Wildovy rysy. Každý autor vždy do díla otiskne kus sebe. I sám Wilde připouští, že "o reálném světě okolo nás není třeba hovořit, protože ho tak jako tak ustavičně vnímáme, ale svět fantazie a umění by neexistoval, kdybychom o něm nemluvili. Věděl, že život si lokty razí cestu do začarovaného kruhu umění, a často mu nedokázal - a v posledních letech už ani nechtěl - zabránit, aby se neprodral do jeho díla."
Právě v Dorianu Grayovi zpodobňuje Wilde rozpolceného člověka, který se snaží vypořádat s dobovými předsudky, se svým okolím i se sebou samým. Tento marný zápas o nalezení vnitřní rovnováhy ho nakonec vede do pekla. Obraz jako podoba duše je jasným důkazem toho, že každý zlý čin nás určitým způsobem poznamená. Dorian si uvědomuje, že jeho život je pomíjivý, a rád by se stal de facto nesmrtelným. Ve své bláhovosti však všechno zničí, protože nezbude nic, co by ho přežilo - snad jen portrét, výsměšný obraz svého majitele.
Přestože postava se místy chová přehnaně, čtenář s ní stále dokáže sympatizovat. Na počátku je Dorian snadno ovlivnitelný naivní mladíček. Na konci už je to životem ošlehaný a zklamaný cynik. Neumí se vyrovnat sám se sebou a přijmout svoji pravou tvář. Tu část, která se mu nelíbí, chce zničit, a to ho přivede do záhuby. Podobný motiv se objevuje už o několik desetiletí zpět v díle E. A. Poa (konkrétně se jedná o povídku William Wilson).
Román sám o sobě je působivým odrazem své doby. Wilde má úžasnou schopnost pro zpracování charakterů. S nadhledem líčí vyšší společnost a její zvrácenost. V postavě Henry Wottona je vykreslený dokonalý anglický gentleman, který má o sobě sice vysoké mínění, ale v podstatě je zcela bezzásadový. V postavě Basila Hallwarda je zpodobněn klasický umělec, trochu bohém, který nebere nic příliš vážně. Dorian je někde na pomezí mezi nimi. Zmítá se v nejistotě a neví, kam se vrtnout. Jednání, kterému se u Henryho můžeme zasmát, u něj působí nepatřičně. Wilde všem třem vkládá do úst vlastní myšlenky a dohromady z nich vlastně skládá svůj autoportrét.
Je nutno zmínit, že přestože ani jeden z hrdinů nepovažuje ženy za důležitou součást života, Wilde osobně o nich má vysoké mínění. Dokazuje to už tím, že jim připisuje většinu kladných vlastností, inteligenci i břitký jazyk. Jako by se dobu, která ženu nebere jako rovnocennou partnerku, snažil přesvědčit o opaku. Ačkoliv sám inklinoval k mužům, ženám přeci jen mírně straní.
Obraz Doriana Graye je příběhem lidského neštěstí. Vypráví o dobrých i špatných rozhodnutích, o tom, v čem je skutečná síla lidského charakteru, a to vše a předkresleném podkladě Londýna na přelomu století. Konzervativní názory se zde propojují s novátorstvím a vzniká poměrně působivá groteska šlechtického života.
Osobně hodně oceňuju prokreslenou psychologii hlavního hrdiny, jeho vnitřní souboje a vnější chování. Dorian je prototypem, se kterým můžeme nebo nemusíme sympatizovat, ale nemůže v nás vyvolat neutrální reakci. Přelom století je dobou, která se snaží šokovat. Šokuje i Dorian. Wilda přivádí do problémů, ale nemůžeme mu upřít, že v této knize stvořil své mistrovské dílo a svou osobní zpověď. Už v úvodu charakterizuje sám Basil svůj obraz. Tuto charakteristiku můžeme přijmout jako Wildovu kritiku jeho Obrazu. O kvalitě knihy svědčí i to, že reakce v náš vyvolává dodnes. A přesně o to by v literatuře mělo jít - nenechat nás chladnými a lhostejnými.
Žádné komentáře:
Okomentovat