Diane přišla při autonehodě o dceru i manžela a v jediném okamžiku se jí zhroutil život. Do té doby podnikavá, optimistická kavárnice se uzavírá sama do sebe, odmítá komunikovat s lidmi a utápí se v bezbřehém žalu. Jejími nejlepšími přáteli se stávají láhev vína a krabička cigaret a jediný, kdo se ji snaží vytáhnout ze dna zpátky na nohy, je její homosexuální přítel Félix.
Od tragické autohavárie uplynul už rok, ale Diane se chová, jako by k ní došlo včera. Žije v absolutní izolaci od světa a takřka hnije zaživa ve svém neuklizeném, zanedbávaném bytě. Místo aby se snažila vzpamatovat, neustále se utápí v žalu a vlastních bolestných vzpomínkách. Dokonce ignoruje výročí úmrtí svých nejdražších a odmítá se za nimi vydat na hřbitov. Jako by skutečnost, že nenavštíví jejich hroby znamenala, že nejsou mrtví. Takhle žít se ale nedá věčně. A dojde to naštěstí i hlavní hrdince.
Z náhlého impulsu se Diane rozhodne odjet do Irska - na věčně zelený ostrov s vytrvalým deštěm, větrem a mlhami, kam se vždycky toužil podívat její zesnulý manžel. Objeví místo takřka na konci světa, kde není nic než jedna hospoda a jeden obchod, nasedne do letadla a vyrazí vstříc novým dobrodružstvím. Po příjezdu to sice vypadá, že upadne zpět do svého pařížského stereotypu, sebelítostná sebelikvidace však Diane přejde ve chvíli, kdy se seznámí se svým krajně nepříjemným sousedem Edwardem. Diane pekelně rozčiluje, ještě víc je však zvědavá na to, co se pod jeho drsným zevnějškem skrývá. Možná je načase opustit bezpečnou ulitu vzpomínek a vrátit se zpátky do života...
Diane je krajně iritující hrdinka, kterou sice potkaly strašné věci, ale s jejím způsobem řešení problémů lze přesto jen těžko souhlasit. Ačkoliv se jedná o dospělou ženu, chová se jako trucovité dítě, kterému někdo odmítl dát oblíbenou sladkost. V Dianině pojetí je celý svět zlý a ona je chuděrka, které pořád někdo ubližuje. Přijmout zodpovědnost za vlastní činy je pro ni úkol takřka nadlidský. Proč se taky namáhat, když může dál vesele ignorovat všechny problémy? Po většinu knihy se proto zdá, že Diane se ani tak nepotřebuje dostat z deprese způsobené smrtí blízkých, jako spíše dospět a převzít zodpovědnost za vlastní chování.
Hlavním mužským protagonistou je Edward, irský fotograf žijící osamoceně v domku na konci světa, který s lidmi nevychází a drží si od nich odstup. Jedinou živou duší, již snese, je proto jeho pes, kterého si přivezl z útulku. Diane ho vytáčí od první chvíle, co se objevila a nutno podotknout, že averze je vzájemná. Oba dva toho před sebou příliš mnoho skrývají, takže jakákoliv dohoda se zdá nemožná. I když... možná stačí jen trocha dobré vůle, aby k sobě ti dva našli cestu.
Román působí po většinu času velmi uspěchaně. Asi nejvěrohodnější je první část popisující Dianin život v Paříži a její příjezd do Irska. Pak to však začne jít rychle z kopce. Děj se řítí vpřed zběsilým tempem a vztahy mezi hrdiny se vyvíjí tak rychle a nelogicky, že čtenář ani nestačí zaznamenat, kdy k jaké změně došlo.
Rychlost příběhu je ještě umocněna použitím ich-formy, spoustou krátkých vět a dialogů, které velmi často sklouzávají k povrchnímu plkání bez zvláštní výpovědní hodnoty a v knize jsou zřejmě obsaženy jen proto, aby zaplnily prázdný prostor. Na románu je hodně znát, že jej autorka nejprve publikovala elektronicky na internetu, protože některé pasáže působí jako spíchnuté horkou jehlou, de facto jen vyplnily prostor mezi dvěma důležitými situacemi. V důsledku toho začátek a konec působí solidním dojmem, prostředek je však spousta splašených, těžko uvěřitelných zvratů, mezi nimiž se nazdařbůh proplétají hlavní hrdinové.
Šťastní lidé čtou a pijou kávu je velmi čtivou oddechovou jednohubkou na léto. Řada věcí je v románu nedotažená, chaotická či uspěchaná, což umenšuje požitek z četby, není to však úplná katastrofa. Pokud tedy hledáte něco nenáročného, u čeho nebudete muset příliš přemýšlet, tato kniha není špatnou volbou.
Žádné komentáře:
Okomentovat