Diane se rozhodla vrátit zpátky do Paříže a konečně se začít chovat dospěle. Smrt manžela a dcery ji sice pořád ještě bolí, je však schopná se s ní vyrovnat. Alespoň do určité míry. Znovu se tedy vrhá do práce ve své literární kavárně, pravidelně navštěvuje hroby svých blízkých a po krůčcích se vrací do normálního života. Minulost je pro ni uzavřenou kapitolou.
Přestože Diane příliš nestojí o randění a v žádném případě nechce děti, protože se ještě nedokázala přenést přes smrt dcery, rozhodne se dát šanci novému vztahu. Olivier je milý, pozorný, hýčká ji a rozmazluje. Diane se s ním cítí v bezpečí a chráněná a zdá se, že je na nejlepší cestě zamilovat se. Pár si pomalu ale jistě začíná plánovat společnou budoucnost, ovšem jestli mají mít šanci, musí se Diane nejprve vyrovnat s minulostí. Která se jí nečekaně opět ozvala.
Čirou náhodou narazí Diane v Paříži na Edwarda, který tam pořádá výstavu svých fotografií. Rok před tím ho opustila a rozhodla se zahodit jejich potenciální vztah a vypadá to, že Edward jí to jen tak neodpustí. Je však pro ni spojnicí s jejím bývalým životem v Irsku a nemá pro ni dobré zprávy. Abby je vážně nemocná a ráda by se s Diane znovu viděla. Ta tedy neváhá a vyráží zpátky do Irska, aby dala pochroumané vztahy se zdejšími obyvateli zase do pořádku a konečně mohla vykročit k zářivé budoucnosti.
Pokud byla předchozí Dianina dobrodružství poněkud zmatečná a nevěrohodná, jejich pokračování není o moc lepší. Sice tu nenarazíte na tolik nelogičností, místy se však neubráníte dojmu, že příběh je přeci jen spíchnut horkou jehlou a postavy jsou lehce odtržené od reality. Na poměrně malém prostoru dochází k značnému množství zvratů, ale román zároveň působí, že se v něm vlastně nic neděje. Veškeré zlomové momenty se odehrávají na bázi mezilidských vztahů, jejichž vývoj a proměny jsou občas poněkud násilné.
Diane se kupodivu přestává chovat jako trucovité děcko a konečně přebírá plnou zodpovědnost za svoje chování, nad jejími myšlenkovými pochody přesto občas zůstává rozum stát. Zvlášť absurdně působí její vztah k dětem, jehož proměny připomínají jízdu na horské dráze. Stejně tak vývoj vztahu mezi hlavními hrdiny je lehce přitažený za vlasy - zvlášť jejich neschopnost sednout si a rozumně si promluvit, jako dva dospělí. Ve výsledku to působí, že jakýkoliv rozhovor by byl zcela zbytečný, protože povahu jejich vztahu stejně nijak neovlivní.
Příběh je vyprávěn v ich-formě hlavní hrdinkou a je rozčleněn na spoustu drobných pasáží. Děj neustále skáče v čase i prostoru a nezbývá místo pro pořádné rozvinutí psychologie postav nebo samotného příběhu. Působí útržkovitě, obsahuje velké množství nedořečeností a s věrohodností je to taky dost nahnuté. Dialogy jsou povětšinou naprosto vyprázdněné a nemají žádnou zvláštní výpovědní hodnotu ani neposouvají děj, prostě jen vyplňují prostor mezi dvěma situacemi. Nemůžu knize upřít, že je čtivá, zvládnete ji přelouskat za jedno odpoledne, hluboký literární dojem ve vás ovšem nezanechá. Autorčin styl psaní stále působí amatérsky. Jako by toho chtěla říct strašně moc, ale u ničeho nedokázala vydržet, takže radši popíše všechno, zanechá po sobě chaotickou změť útržků vyprávění a obrázek si poskládej sám, milý čtenáři.
Šťastní lidé mají snadný život je o něco lepší než předchozí díl Šťastní lidé čtou a pijou kávu. Pořád je to však naprosto průměrný, tuctový milostný románek, jakých najdete na policích knihkupectví mraky. Autorka nepřichází s originálním nápadem ani způsobem zpracování. Takže ano, jako hodně odpočinková jednohubka by to šlo, rozhodně však nečekejte dobře napsaný ani dobře vystavěný příběh. V tomto ohledu nemá román mnoho co nabídnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat