Kolik viny dokáže člověk unést? A kolik ústrků osudu? Život je plný paradoxů a náhod, které se po střípcích skládají do kaleidoskopu lidských osudů. A někdy stačí málo - důvěry vložená ve špatného člověka, touha udělat někomu radost - a kola štěstěny mohou nabrat úplně špatný směr...
Mira žije v Meziříčí s rodiči a dvěma sourozenci a užívá si šťastné, ničím nerušené dětství. Dokud do jejího života nezasáhne tragédie. Ve městě se kvůli kontaminované vodě rozšíří tyfová epidemie a připraví Miru o celou rodinu. Jediný, kdo jí zůstane, je podivínská teta Hana žijící osamělý život, oblékající se stále do černé a nosící po kapsách krajíčky chleba. Pro obě je nová situace nezvyklá a bude je stát hodně trpělivosti a ústupků, aby našly rozumný kompromis pro jejich vzájemné soužití.
Román je rozdělen do tří částí a začíná vlastně od konce - popisem událostí, které vedly k tomu, že Mira skončila u Hany. Teprve v následujících částech se pak začínají rozplétat složité sítě vzájemných vztahů a veškeré dění nabývá nových rozměrů. Miřina současnost je konfrontována s Haninou minulostí a odhaluje se ohromné množství mylných předpokladů, jimž čtenář v první chvíli ochotně věří, protože dávají smysl. Postupně se však ukazuje, že všechno je úplně jinak, a teprve samotný závěr knihy naplno odhalí ironii osudu a hloubku její tragiky.
Vypravěčkami jsou Mira a Hana. Dvě ženy, které snad už nemohou být odlišnější, ale přesto hledají způsoby, jak spolu vyjít. Mira je svým způsobem miláčkem Štěstěny a zároveň obětí osudových paradoxů. Přes všechna úskalí, která ji v životě potkávají, neztrácí optimismus a i přes rány osudu věří, že se všechno jednou zlepší. I po té nejdelší noci přeci vyjde slunce. Hana je k ní v ostrém kontrastu. Jako by veškerý životní elán a víru v lepší zítřky ztratila, přetrvává jen odevzdanost. Moc toho nenamluví, straní se lidské společnosti, uzavírá se do sebe. A teprve postupující příběh odhaluje, co za jejím podivínstvím stojí. Hana se stává nejtragičtější postavou celého románu, a to nejen kvůli všem životním útrapám, jež ji potkaly.
Kniha je napsána velmi čtivě, ale svým způsobem také velmi odemočněně. Nejvíce se to projevuje ve vyprávění Hany. Jako by se jí události, jež popisuje, nijak nedotýkaly a pouze plynuly kolem ní. Jako by byla nezúčastněnou pozorovatelkou historického dění, která ho komentuje, ale není v něj nijak osobně zainteresována. Možná právě díky tomu však naplno vynikne tragika příběhu a zvrácený smysl osudu pro humor.
Hana je poutavým vyprávěním o tom, jaká je cena viny, stejně jako cena lidské existence. Jednotlivé střípky se skládají dohromady postupně, dokud nevytvoří kompletní obraz jednoho pohnutého osudu, jemuž se hlavní hrdinka nemá sílu vzepřít.
Žádné komentáře:
Okomentovat