Nuda, nuda a zase jenom nuda. Tak nějak bych zhodnotila jednu z prvních dystopických knih, která u nás vyšla. Hned jak jsem se o této knize doslechla, chtěla jsem si ji přečíst. Nalákala mě velká podobnost k Deliriu, které se mi moc líbilo. Ale jak to tak bývá, velká očekávání nejsou příliš dobrá. Nemůžu říct, že by mě kniha zklamala, ale nadšená jsem z ní rozhodně nebyla.
Příběh knihy se odehrává v nespecifikované budoucnosti, kdy celou zemi řídí Společnost. Rozhodují úplně o všem. Kolik budete mít dětí, kde bude žít, kdy umřete... A hlavně, kdo bude váš partner. Cassia o těchto rozhodnutích Společnosti nikdy nepochybovala. Věřila, že vše je v naprostém pořádku. A když jí je jako partner vybrán nejlepší přítel - Xander, nemůže být šťastnější. Problém ale nastane, když se na čipu, na kterém se má dozvědět něco o Xanderovi, objeví úplně jiná tvář - tvář Kye. A aby toho nebylo málo, i tohoto chlapce Cassia zná.
Problémem knížky není příběh nebo vymyšlený svět. Naopak. Myslím si, že autorka vymyslela celý systém velmi dobře, a nápad s výběrem partnerů podle určitého algoritmu je více než originální, ale... Každá kniha má své ale. A v téhle jsou to postavy. Možná je to jenom můj pohled, ale já si ani jednu z nich neoblíbila a nedokázala jí fandit.
Cassia je tak trochu naivní. Nejdřív stoprocentně věří celé Společnosti, a najednou začne pochybovat. Začne číst básničky, učit se psát a myslí si jakej to neni bad-ass. Ale, aby se bojovalo proti zavedenému systému, je toho třeba trochu víc....
A pak je tady ten známý milostný trojúhelník. Oba dva kluci, jak Ky, tak Xander byli určitě sympatičtí, každý svým vlastním způsobem, ale ani jeden si mě nezískal, tak abych mu lásku Cassie přála víc než tomu druhému.
Kromě podobné myšlenky jako má Delirium se v této knížce nachází další shoda. I tady je více popisných pasáží než dialogů. A to, za co jsem si Lauren Oliver zamilovala, mě tady vůbec nebavilo. Lauren má pro mě poetičtější jazyk, který nedostatek akce vyváží.
Pokud čtete dystopickou knihu, není nadto zamyslet se, jestli je něco podobného možné v budoucnu. V knize se operuje s myšlenkou, že partneři jsou vybíráni kvůli vhodným genům a tím pádem se zabrání různým nemocím typu rakoviny. Doufám, že vědcům se podaří najít nějaký lepší způsob, jak těmto nemocím zabránit, ale myslím si že ani toto řešení není úplná utopie. Vždyť to je poslání dystopických románů. Přimět nás si myslet, že něco podobného se v budoucnu klidně může stát.
Po přečtení recenze můžete mít pocit, že kniha za čtení vůbec nestojí. Mým záměrem není knihu shodit, pouze napsat můj názor. Kniha totiž není špatná, ale jak se to občas stává, sáhl po ní nevhodný čtenář. Je možné, že před pár lety by se mi líbila. Ale dystopie mě už tak trochu omrzely a to jsem jich zdaleka nepřečetla tolik, jako někteří ostatní blogeři. Můj vkus je už někde jinde a s tím se nedá nic dělat. Věřím ale, že se kniha může líbit spoustě lidí. Pokud máte rádi dystopické světy a jste o pár let mladší než já, určitě po knize sáhněte. Po stránce příběhové nebo stylistické jí totiž nemám co vytknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat