Existují tři typy příběhů. Ty, které vás minou. Ty, které přečtete a rychle se vám vykouří z hlavy. A pak existují příběhy, které přečtete a už nikdy na ně nedokážete zapomenout. A myslím si, že není těžké odhadnout, do které kategorie spadají knihy od Paulliny Simonsové.
Táňa si pomalu zvyká na nový život v Americe. Na život, kdy je běžné mít tekoucí vodu. Na život, kde je normální mít během války co do úst. Může se to zdát jako banalita, ale právě díky tomu můžeme vidět, jak špatně se lidé v Sovětském svazu měli.
Táňa vychovává svého synka Anthonyho a s pomocí nových přátel - praštěné Vikki a zodpovědného Edwarda se snaží začít nový život. Snaží se zapomenout na válečné útrapy, děsivý hladomor a všechny mrtvé příbuzné, které v Rusku zanechala. Jak se ale vypořádat se smrtí muže, kterého milovala, a bez kterého si neumí svůj život představit?
Mezitím se kdesi hluboko v SSSR nachází Taťánina láska - voják Alexandr. Ten, odsouzený za velezradu, je posílán do prvních bitevních linií a nakonec i do vězeňských cel. Jediný motor, který ho neustále žene kupředu, je právě Taťána, která na něj kdesi v USA čeká. Jenže dluží Stalinovi 25 let a matička Rus se ho nehodlá vzdát tak snadno.
Druhý díl trilogie je napsán jiným způsobem než byl díl první. Celý příběh je vyprávěn jak z pohledu Taťány, tak z pohledu Alexandra. Dozvídáme se toho spoustu o Alexandrově minulosti. O jeho začátcích v Rusku, o jeho rodičích i o prvním setkání s Táničkou. Na první pohled možná zbytečné pasáže, na pohled druhý ale výborné doplnění informací.
A zatímco Alexandrovy pasáže jsou plné nadějí na plnohodnotný život, pasáže Taťány jsou více než depresivní. Neustále se zaobírá myšlenkami na svou lásku a nějak zapomíná žít svůj vlastní život. Jediné, co ji drží nad vodou, je syn Anthony.
Už od dočtení prvního dílu jsem se neustále zaobírala otázkou, jestli se Alexandr znovu setká s Taťánou. Na jednu stranu si říkáte, že se to stát musí, o čem by pak byl třetí díl. Ale jak se blíží závěr knihy, vaše přesvědčení neustále klesá a klesá. Přiznám se, že jsem se nikdy nebála tolik o štěstí svých hrdinů, jako právě při čtení této knihy.
I když byl druhý díl o něco slabší než díl první, stále je to jedno z nejlepších děl, které jsem kdy četla. Simons dokázala vymyslet příběh dvou lidí, které spojuje nehynoucí láska. Vymyslela příběh, který je plný něžného citu, ale i bolesti a slz. Příběh o nadějí, která nutí člověka pokračovat přes všechny překážky. Je to jednoduše příběh, který se zapsal do srdcí spoustě čtenářů po celém světě. A našel si místo i v tom mém.
Žádné komentáře:
Okomentovat