Holocaust je přes svou hrůznost nesmírně populárním tématem. Ani tak o něm však stále spoustu věcí nevíme a možná se i bojíme zjistit. Knih o konečném řešení židovské otázky už vyšly mraky. Některé od přeživších, jiné založené na jejich vyprávění a další jako absolutní fabulace. Psát i číst o lidském utrpení nás totiž z nějakého důvodu fascinuje. Nejsilnější jsou však ty příběhy, v nichž nejsou hrůzy explicitně popsány, ale čtenář je tuší pod povrchem. Právě k takovým románům se řadí Osvětimská knihovnice.
Když začala válka, bylo Ditě devět let. Žila v Praze se svými rodiči, chodila do školy, procházela se ulicemi a prožívala ničím nerušené dětství. To se však velmi rychle změnilo s příchodem září 1939. Na Židy čekalo stále více ústrků, museli se stěhovat z místa na místo, dočasný domov našli nejprve v Terezíně a pak obvykle v Osvětimi. Největší nacistické továrně na smrt. Dita měla však tak trochu štěstí v neštěstí. Celý její transport skončil v tzv. rodinném táboře. Místě, kde se přes hrůzy odehrávající se všem doslova před očima uchovala láska a naděje v lepší zítřky. Místě, které pro Židy znamenalo maličké vítězství v boji s nacistickou zvůlí.
Příběh začíná ve chvíli, kdy Dita už tráví nějaký čas v táboře a právě získala nové místo. Byla jmenovaná knihovnicí na baráku 31, místě, kde Fredy Hirsch zřídil improvizovanou školu. Děti se tady snaží uniknout před okolními hrůzami, vzdělávají se, hrají si a alespoň na pár hodin se noří do světa, v němž neexistuje zlo a násilí. Zapomenout jim pomáhají i knihy, které Dita pečlivě opatruje. Osm odrbaných, jen tak tak pohromadě držících svazků, které skrývají neskutečná tajemství. Nezáleží na tom, zda se jedná o atlas světa, učebnici geometrie nebo klasický francouzský román. Každá z knih je malou vzpourou proti nacistům, kteří se své vězně snaží připravit nejen o život, ale především o jejich lidství, vědomí, že se jedná o plnohodnotné lidské bytosti s city, sny a touhami. A jakkoliv nepatrná knihovna v bloku 31 je, jedná se o obrovské vítězství v boji s otupělostí a desiluzí.
Antonio G. Iturbe si dal práci a zjistil všechna fakta o osvětimském rodinném táboře i jeho obyvatelích. Střípky pravdy pospojoval pojivem fikce a vytvořil díky tomu nesmírně působivý obrázek obyčejného života v táboře, kam lidé přicházeli zemřít. Autorův styl je velmi reportážní, nenechává se unášet zbytečným sentimentem a všechny události popisuje s odstupem. O to působivější však vzniká celek. Židé, stejně jako jejich věznitelé jsou zde vykresleni jako plnohodnotné lidské bytosti, kterými zmítají protichůdné emoce. Iturbeho svět není černobílý a neexistuje zde jediná pravda. Autor se nijak nesnaží moralizovat nebo kohokoliv odsuzovat. Spíše jenom prostě konstatuje.
Hlavní hrdinkou je bezpochyby malá osvětimská knihovnice Dita Adlerová, z jejíhož pohledu je většina příběhu vyprávěna. Autor však nahlíží na dění v táboře i očima mnoha jiných postav zastávajících rozmanité funkce v táborové hierarchii. Ukazuje banální střípky jejich životů - lásky, touhy, naděje upínající se k lepšímu zítřku. A zároveň se vyhýbá zobrazování nepředstavitelných hrůz. Občas sice nějaká prosákne na povrch, ale spíše jen tak mimochodem. Jako nepodstatná kulisa. Iturbe nepíše příběh o lidském utrpení, naopak popisuje sílu lidskosti a odvahy, houževnatost a vůli přežít.
Osvětimská knihovnice je především nesmírně silným lidským příběhem. Jejími protagonisty nejsou velké osobnosti ani váleční hrdinové, ale obyčejní lidé vystavení nepředstavitelnému zlu, kterým se dařilo s ním bojovat do posledního okamžiku. Mnozí z nich nalezli smrt v plynových komorách, přesto zůstali nezlomení, zachovali si svou lidskost. Osvětimská knihovnice je nádherným románem o hrůzných věcech i skutečných hodnotách, za něž stojí za to bojovat až do posledního dechu.
Žádné komentáře:
Okomentovat