Sedmnáctiletá Amy se rozhodne nechat zmrazit a společně se svými rodiči odletět na nově objevenou planetu - Zemi Centauri. Dělá to s domněnkou, že se za 300 let probudí, shledá se svými rodiči a společně budou žít v novém domově… jenže Amy se probudí o padesát let dříve, než bylo naplánováno. Tedy přesněji - byla probuzena. A ne díky chybě v počítači. Tak se ocitá na Universu - vesmírné lodi, kde vládne Otec a všichni lidé vypadají úplně stejně. Amy se tedy se svou světlou pletí a rusými vlasy okamžitě stává zajímavým subjektem a jen díky zásahu budoucího velitele lodi Syna není vyhozena do vesmíru… protože odlišnost je přeci první příčina konfliktů.
Velení Universu vůbec neznamená být lepší než všichni ostatní, neznamená to ostatním něco přikazovat, k něčemu je nutit nebo jimi manipulovat. Otec není vůdce. Je to tyran.
Když se Amy octne na lodi, okamžitě jí dojde, že zde není něco v pořádku. Lidé jsou letargičtí, naprosto smíření se vším, co přijde, a slepě poslouchající Otce. A co byla vlastně ta Epidemie, o které všichni mluví? Syn a Amy toho mají spoustu na práci a i když čtenář od začátku ví, že ten zlý je Otec, autorka nás nechává celou knihu jakoby tápat a domýšlet si vlastní závěry.
Celý příběh je vyprávěn střídavě z pohledu Amy a Syna. Amy je nepotřebná a na lodi je pouze díky svým vlivným rodičům. Syn je naopak potřebný a jako budoucí velitel lodi je vychováván pod přísným dohledem Otce. Amy je pozemšťanka každým coulem. Syn se narodil na Universu. Amy se vzhledově úplně odlišuje, Syn zapadá. Jak vidíte, postavy naprosto odlišné a právě díky tomu je zajímavé sledovat stejnou situaci dvěma různými pohledy. Tenhle styl vyprávění mám ráda, ale v této knize mi to občas vadilo. Někdy jsem se zkrátka nedokázala přepnout na druhou postavu a kolikrát se mi stalo, že čtu o Synovi, ale já přes polovinu kapitoly myslela, že mluví Amy. Takže asi tak.
Tady na lodi jsme pořád obklopeni lidmi, takže si opatrujeme ty své malé pokojíky a vážíme si času, kdy jsme sami. Nikdy předtím mi nedošlo, jak moc sami tady jsme. Nikdo tu není, jen my. Vždycky mi připadalo, že jsme ukotveni mezi dvěma planetami, a i když nejsou na dosah ruky, jsou tam, na druhém konci neviditelného lana. Ale nejsou. Jestli se mise nepodaří, nemá nás kdo zachránit. Když zemřeme, nebude po nás mít kdo truchlit.
Přiznám se, že mým hlavním důvodem přečíst si knihu byla nádherná obálka. Vždyť něco tak nádherného nemůže skrývat špatný příběh. Během čtení jsem se nejednou přistihla, že zavírám knížku a kochám se nádhernou obálkou.
Co říct závěrem? Kniha je dobře napsaná, velice čtivě. Charaktery jsou výborně poskládané. Už dlouho se mi nestalo, že by mi sedly všechny postavy. Zápletka je brilantní a tím, že se v knize snoubí sci-fi, dystopie a tak trochu i detektivka je zase o něco lepší. Přesto mě kniha nedokázala tak úplně pohltit a přečíst ji mi trvalo déle, než jsem předpokládala. Navíc jsem se občas ztrácela ve vyprávěcích rovinách. Ale přese všechno se těším na další díly a jsem zvědavá, jak se autorka s pokračováním poprala.
Žádné komentáře:
Okomentovat