Čapek

Autoři: Věra Mašková, Pavel Khek 

Premiéra: 3. 6. 2017 

Uvádění: Divadlo Rokoko 

Režie: Pavel Khek 

Obsazení 

Karel Čapek - Jiří Hána 

Josef Čapek - Milan Kačmarčík 

Olga Scheinpflugová - Máša Málková 

Božena Scheinpflugová - Stanislava Jachnická 

Václav Havel, Klaus Mann, Edvard Beneš - Viktor Dvořák 

Hospodyně, Matka - Jitka Smutná 

Jůla, Boženina kolegyně, Profesorova žena - Hana Doulová 

T. G. Masaryk, Otec, Kavárník - Jan Vlasák 

Vlasta, Erika Mannová - Petra Tenorová 

Jaroslav - Aleš Bílík 

Václav - Michael Vykus 

Vančura, 2. profesor, Hlas ze tmy - Petr Klimeš 

Poláček, 1. profesor - Jan Řezníček 

Délka představení: 2 h 20 

Třicátá léta se přehoupla do své druhé půle a nad Evropou se začínají stahovat mračna. Hospodářská krize sice pominula, ale místo toho narůstají nacionální spory a Československo se stává opuštěným ostrůvkem demokracie uprostřed rozvášněné Evropy. A zatímco běžní lidé jsou ochotni naslouchat komukoliv, kdo jim vysvětlí, proč se mají špatně, malé skupinky intelektuálů s hrůzou očekávají, jaká další rána bude zasazena svobodě a spravedlnosti. 

Tvůrčí duo Khek - Mašková se spolu potkává už při několikáté inscenaci, tentokrát se však jedná o jejich první ryze autorský počin. Na základě Čapkových vzpomínek i vzpomínek jeho současníků, stejně jako na základě jeho díla sestavují působivý portrét muže, pro nějž boj za lepší svět byl takřka smyslem života. V rámci inscenace jsou popisovány poslední tři roky Čapkova života bohaté na události, životní prohry i zklamání. Nejedná se o ucelený příběh, spíše o střípky z literátova života doplněné o dění v tehdejším Československu. Na jevišti se střetávají rozličné ideje a ideologie, které v té době zmítaly Evropou, a skládají se v pestrou, byť poněkud depresivní mozaiku. 

Tvůrci se zaměřují především na boj intelektuálů s většinovou společností a jejich nutné nepochopení. Nacházejí v Čapkových osudech paralely s dnešní situací, a tak trochu Čapka prezentují jako bojovníka s větrnými mlýny. Prostřednictvím jeho her, povídek, dopisů a přednášek je mnohokrát vznášeno varování, které dával svým současníkům - o tom, jak křehká je demokracie i spravedlnost, jak jsou cenné. Jeho poselství je jasné, ale přesto má divák při pozorování hry pocit stále větší marnosti a deziluze, kterou pouze dokreslí závěrečná twitterová zpráva a poslední hořká otázka - Mělo to všechno smysl? 

Scéna je velmi střídmá, její dominantou je plátno v zadní části jeviště, které slouží primárně jako projekční plocha, ale také jako prostor pro psaní rasistických a jiných nenávistných hesel a pro vylepování pro i protirežimních plakátů. Proměna mezi jednotlivými prostředími probíhá změnou projekce, nezřídka i s připojením krátkého nápisu, kde se právě nacházíme, a rovněž rozestavením jednotlivých kusů dekorací po scéně. Ty však zůstávají v minimalistické rovině, takže třeba zahrada bratrů Čapkových je demonstrována dvěma trsy rostlin a divadlo maskérským stolkem se zrcadlem. Jednotlivé kusy dekorací jsou navíc poměrně variabilní, takže místa se konkretizují i za pomoci herecké akce. 

Kostýmy zhruba odpovídají době první republiky, do níž je hra zasazena. Pánové nejčastěji nosí obleky, případně plátěné kalhoty, košile a svetry, dámy se oblékají do šatů či kostýmků s délkou do půlky lýtek, velmi výjimečně do kalhot. Nezbytnou součástí takřka všech kostýmů jsou klobouky a rukavice. Oblečení navíc hraje zásadní roli při rozlišování jednotlivých postav. Až na výjimky hrají všichni dvě až tři rozdílné osobnosti, které jsou od sebe odlišeny kompletní změnou kostýmu nebo alespoň jeho výrazné části jako je sako či paruka. 

Herecky jednoznačně exceluje Jiří Hána v titulní roli Karla Čapka, v něhož se proměňuje celým svým tělesným gestem. Je vidět, že roli předcházela pečlivá příprava, protože Hána brilantně odpozoroval Čapkovo držení těla i typická gesta. Mluví mírným tónem hlasu jako člověk přesvědčený o své pravdě, kterou touží šířit dál, i když mu ostatní metají klacky pod nohy. Je vyrovnaným filosofem, zamilovaným bláznem i rozčíleným bratrem, plynule přechází mezi jednotlivými polohami a vždycky najde tu jedinou správnou, která je pro konkrétní situaci adekvátní. Hána zpodobňuje Čapkův životní boj se sebou samým i okolní společností s ohromnou pokorou a respektem, takže nezáviděníhodný osud tohoto literáta dokáže dojmout k slzám. 

Výborně pojatá je rovněž Olga Scheinpflugová v podání Máši Málkové. I ona má několik hereckých poloh, které střídá v závislosti na jednotlivých situacích. V jednu chvíli je to tedy obdivovaná herečka pohlížející na své okolí tak trochu svrchu, v příští moment však jde o poblázněnou, zamilovanou ženu, která sama sebou opovrhuje za to, jak se chová, ale přesto si nedokáže pomoct. Málková se naplno vtěluje do elegantní prvorepublikové dámy, která ví, co od života chce, a má sílu se o to prát, ale stejně občas podléhá momentům slabosti. 

Většina dalších postav je pojednána úspornou zkratkou, kdy je vždy vyzdvižen nějaký konkrétní charakteristický rys. Herci se s touto skutečností vyrovnávají s bravurou sobě vlastně a nemají problém od sebe jednotlivé postavy, hrají-li jich více, odlišovat. Zaujme především Viktor Dvořák, který se představuje hned ve třech rolích - Václava Havla, Klause Manna a Edvarda Beneše. Každá z těchto třech postav je odlišná, a vyžaduje tudíž jiné herecké prostředky, Dvořák si však s touto skutečností dokáže výborně poradit. Jeho Havel je charakterizován především specifickým způsobem řeči - mluvením pomalu, v kratších úsecích, s řadou významotvorných pauz. Klaus Mann je výbušný, revoltující mladý muž, který má vztek na celý svět a především na režim, jenž ho vyštval z domova. Pohybuje se proto rychle, energicky, mluví nahlas, občas až trochu zbrkle a dělá prudká gesta. Edvard Beneš je pak klasickým prvorepublikovým gentlemanem s vláčnými, pomalými pohyby a klidným tónem hlasu, v němž s postupujícím dějem stále více zaznívá rezignace. 

Herecky zajímavá je i trojice "civilistů" v podání Aleše Bílíka, Michaela Vykuse a Petry Tenorové. Jedná se o obyčejné občany Československa s ideály a sny, kteří jsou takřka proti své vůli semíláni okolním děním a stávají se účastníky i oběťmi dějinných procesů, jimž nemohou zabránit, a musí se jim proto pokusit přizpůsobit. 

Čapek je po všech stránkách brilantně zvládnutou inscenací se silným poselstvím. Výborný, nosný text, jednoduchá scéna a především excelentní herecké výkony dělají z Čapka divadelní zážitek, na nějž jen tak nezapomenete.