Když si úzce omezená skupinka několika osob začne vzájemně vyměňovat dopisy, může to dopadnout všelijak - třeba jako čtyřsetstránkový román o tom, jak mohou být známosti nebezpečné...
Jak hodnotit klasiku? Je dost těžké snažit se kritizovat něco, co prošlo úzkým sítem a probojovalo se do literárního kánonu. A právě román Nebezpečné známosti je kniha, jejíž znalost středoškoláci nepochybně mají. Což našemu přednášejícímu nechce jít na rozum :D. Je však pravda, že téma, kterým se Laclos zabývá, je pro dospívající dost atraktivní. Řekněme si to upřímně, koho z nás ve věku nějakých patnácti let nezajímali intriky, sex a další požitkářské zážitky?
Příběh se před našima očima odehrává prostřednictvím dopisů, které si mezi sebou vyměňuje poměrně malá skupinka lidí. Ústředními postavami jsou vikomt Valmont a markýza de Merteuil, kteří mají zpodobňovat libertinskou představu o životě. Co přesně to je? Rafinovaná hra svádění směřující k požitkům, intriky na účet druhých, zaplétání sítí, do kterých se chytí každý krom jejich autora... Vikomt a markýza jsou dvěma hráči šachu, kteří šikovně manipulují figurkami po rozsáhlé šachovnici života a určují jejich směr.
Dohromady se setkáváme zhruba s deseti postavami, které se na první pohled chovají nezávisle, na druhou stranu s nimi však manipulují výše zmínění intrikáni. A když to vezmeme do detailu, hlavní intrikánkou je tady markýza de Merteuil. Protože přestože Valmont se jí snaží vyrovnat, občas trochu zaostává.
Nebezpečné známosti mají výborně propracovanou strukturu. Dopisy, seřazené podle data odeslání, na sebe výborně navazují a promyšleně komponují příběh, který je všechno, jen ne šťastný. A přestože jsou to jen dopisy, všechny postavy se nám mění před očima. Vyvíjejí se, stejně tak jejich vzájemné vztahy i jejich vlastní vědomí o sobě. Tedy, asi jediný, kdo po celou dobu zůstane netknutý je markýza de Merteuil, která dělá vodiče všem ostatním, kdo ji jako loutky následují.
Je těžké někdy chování postav pochopit, je ještě těžší s nimi soucítit. Pokud totiž dopadnou špatně, jsou strůjci vlastního neštěstí jen oni sami. A přesto... jsou chvíle, kdy bychom se nechovali jinak. Kdo se někdy bezhlavě zamiloval, dokáže pochopit, jak láska zaslepuje, jak nemožné věci jsme pro ni schopni udělat, jaké zásady porušit... I ti nejlepší z nás mohou být lapeni jejím kouzlem a potom už nezbývá než čelit následkům.
Chování některých postav je ve svém důsledku až zvrácené, jejich využívání jasné slabosti druhých a popírání sebe sama může vést k nenapravitelným katastrofám. A i když bychom strašně chtěli pro všechny šťastný konec, je nám jasné, že to tak prostě dopadnout nemůže.
Osobně mám Nebezpečné známosti hodně ráda. Kvůli zvrácenosti postav a jejich počínání i kvůli světu, který vykreslují. Laclos píše v osvícenském i libertinském duchu zároveň, obojí kritizuje, ale ani jednomu se nevyhne. A hlavně popisuje ženy samostatné, emancipované a schopné jednat. Není náhodou, že muži jsou mezi postavami v menšině. Možná i právě proto ho společnost nepřijala úplně nejlépe. Pomineme-li fakt, že společnosti nastavuje až příliš pravdomluvné zrcadlo. Dokonce ještě v 19. století zaváněla četba Nebezpečných známostí skandálem a u nás román poprvé vyšel teprve během 1. světové války.
Doba se však změnila. Oproti tomu, co čteme dnes, jsou Nebezpečné známosti jen slabým odvarem. I přes víc než dvě století, které nás dělí od jejich sepsání, si však uchovávají svou kvalitu a pro mladší čtenáře nepochybně i jistou lákavost. Protože, na rovinu, kdo z nás by mezi povinnou četbou nesáhl radši po něčem "lechtivějším"?
Žádné komentáře:
Okomentovat