Cizinec

Autor: Albert Camus

Překlad: Miloslav Žilina

Premiéra: 13. června 2014

Uvádění: Divadlo Na Zábradlí

Režie: Jan Mikulášek

Obsazení

Meursault - Honza Hájek

Meursault - Jiří Vyorálek

Meursault - Stanislav Majer

Meursault - Miloslav König

Meursault - Ivan Lupták

Marie - Anežka Kubátová

Maminka (ve filmu) - Marie Spurná

Délka představení: 1 h 10

Pokud chcete zažít povinnou četbu trochu jinak, není Cizinec špatnou volbou. Režisér Mikulášek sice pojal jeden z nejslavnějších existenciálních příběhu dosti svérázně, přesto v něm však zůstává všechno, co byste o něm měli vědět. To je dáno jednak skutečností, že herci na jevišti přeříkávají pasáže z knihy, a to doslova (vzhledem k tomu, že román je vlastně jediným dlouhým monologem hlavního hrdiny, to není až tak těžké), jednak celkovou atmosférou existencialismu, která z jeviště přímo prýští a ani sebelepší odborná příručka by ji nezvládla dostatečně popsat.

Scéna, kterou vytvořil Marek Cpin je poměrně minimalistická. Sestává z jakéhosi pokoje, jenž působí díky bílým stěnám a ostrým světlům velmi sterilně. Jediným doplňkem jsou fotografie na zadní stěně, které herci strhávají nebo naopak lepí, kamera a několik bílých židlí. A komplikované nejsou ani kostýmy. Všech pět Meursaultů na sobě má jednoduché černé kalhoty a bílou košili. Celková koncepce tak zůstává černobílá a je narušována jen zelenkavými šaty Marie, případně barevným promítáním na zadní stěnu.

Po výtvarné stránce je představení úchvatným a velmi působivým sledem obrazů, které na sebe poměrně plynule navazují, delší skoky v čase jsou naznačeny zatemněním scény. Mezi vizuálně velmi zajímavé patří scény zobrazující Meursaultovu každodennost nebo živě snímané pohledy do zákulisí. Na druhou stranu se však objevují scény, které sice svým způsobem mají v ději místo, ale přitom rozbíjejí vážnou atmosféru a působivost Meursaultovi výpovědi a příběh zbytečně znevažují.

Zajímavě zvoleným inscenačním modelem je použití pěti herců pro jedinou postavu. Jen málokdy se stane, že by na jevišti stál jen jeden Meursault, obvykle se tam nacházejí aspoň dva, ale zpravidla všech pět. Každý z herců je typově trochu jiný, díky čemuž skvěle zachycují rozdílné složky Meursaultovy osobnosti - spořádaný úředník, nedorostlý puberťák, ateista, rebel... především však muž, jehož se téměř nic nedotkne. Jednotliví představitelé na sebe plynule navazují, nenastávají prodlevy a jejich střídání nepůsobí rušivě ani nenarušuje kontext.

Samotný příběh Meursaulta je velmi silný a jak představení postupuje, působí stále tíživěji. Narušování děje a zcizovací prvky v druhé půli představení jsou proto mnohem nevkusnější a rušivější než v úvodu. Například kněze v rudém rouchu si mohli tvůrci odpustit. Jinak je však inscenace velmi působivá a scénické ztvárnění dodává příběhu a především konečnému rozsudku nad Meursaultem ještě absurdnější ráz, než má v knize.

Cizinec je představení dosti rozporuplné. Na jednu stranu uchvacuje perfektními hereckými výkony, dokonalou souhrou i minimalističností scény, na druhou stranu provokuje nevkusnými vsuvkami a těžko vyložitelnými symboly. Působivost textu v kombinaci s jeho podáním a výtvarným řešením vytváří dohromady dobře fungující celek a prezentují podtitul celé inscenace - člověk je tak jako tak vždycky trochu vinen. Přestože nejeden divák bude zřejmě odcházet s rozporuplnými pocity a řadou otázek, tvůrcům se podařilo skvěle vystihnout svět, v němž se člověk ptá sám sebe, kdo je a jaký to má všechno smysl. Zkrátka existencialismus.