Hlavní hrdinka, žena zdánlivě tak bezvýznamná, že se za celou dobu nedozvíme její jméno, má o sobě velmi nízké mínění, které částečně souvisí i s jejím mládím a výchovou. Je jí teprve něco málo přes dvacet, ale už jí nezůstali na světě žádní příbuzní, takže si na živobytí vydělává jako společnice staré, nepříjemné americké dámy. Její život se však od základu změní ve chvíli, kdy ve vyhlášeném turistickém letovisku Monte Carlo narazí na Maxima de Wintera, vdovce, jenž na Azurové pobřeží přijel zapomenout na svou zesnulou choť. Velmi záhy se osudy těchto dvou propojí a minulost znovu ožívá...
Rebeka byla vším, čím novopečená paní de Winterová není. Krásná, okouzlující, vzdělaná, společensky zběhlá. Organizovala báječné večírky, na něž se sjížděly davy ze širokého okolí, zcela sama řídila svou domácnost a zasazovala se o chod panství. Všichni o ní mluví pochvalně a mladá paní de Winterová se proto ocitá v jejím stínu, jehož se nedokáže zbavit. Užírá se pochybnostmi o sobě i svém postavení a trápí se, že její manžel nedokáže na svou první ženu zapomenout. Připadá si malá a bezvýznamná, všechny její snahy přiblížit se Rebece končí fiaskem. Má stále vtíravější pocit, že se na Manderley ani trochu nehodí, a aniž by si to uvědomovala, odcizuje se i Maximovi.
Život na rozlehlém panství není pro dívenku, která sotva odrostla školní docházce, ničím snadným. Zvlášť když je na všechno úplně sama a všichni okolo ji potajmu srovnávají s její předchůdkyní. Dívka má navíc pocit, že vztahy mezi ní a Maximem jsou spíše chladně korektní než láskyplné. Život na Manderley se pro ni stává každodenním zápasem o přežití, a to ještě nemůže tušit, že to nejhorší, ji teprve čeká.
Daphne du Maurier na stránkách svého románu stvořila portréty dvou diametrálně odlišných žen, které spojuje jediné - Maxim de Winter, který se postupně stal manželem obou dvou. Rebeka a hlavní hrdinka jsou jako oheň a voda. Zcela si nepodobné vzhledově i co se týče jejich povah. Na jedné straně Rebeka s ďábelským úsměvem, na druhé hlavní hrdinka s andělskýma očima. A přestože Rebeka de Winterová je již delší dobu mrtvá, vypadá to, že s novou manželkou svého muže svádí urputný zápas o přízeň. Každá událost totiž poukazuje k tomu, že se svého postavení jen tak nevzdá. Bez ohledu na to, že její tělo práchniví v hrobě, se zdá, že Rebeka vždycky zvítězí.
Přestože fyzicky nepřítomná, čtenář cítí Rebeku z každé stránky, na níž spočine pohledem. Je neustále přítomným stínem, který dokonale ovládá každou situaci a zvrátí ji ve svůj prospěch. Pokoje Manderley jsou jí plné, jako by nezemřela, jen si na chviličku odskočila do parku či na pobřeží. Hlavní hrdinka jako by na sobě neustále cítila její palčivý pohled a v uchu slyšela nesouhlasné syčení, že někdo jejího postavení se odvažuje zaujmout místo, jehož není ani trochu hoden.
Hlavní hrdinka je dívka mladinká, naivní, absolutně postrádající sebevědomí. Její strach z mrtvé Rebeky de Winterové či lidských řečí a klepů je někdy až směšný. Ve své naivitě má neskutečně bujnou fantazii, která jí dokáže vyfabulovat neskutečné příběhy ještě více podrývající její už tak nízkou sebedůvěru. Vytváří si úsudky na základě klamných předpokladů a utápí se v nich, místo aby se otevřeně zeptala na odpověď a našla v ní uklidnění. V její absolutní plachosti je však něco nesmírně sympatického a ačkoliv se zdá, že její zápas s až ďábelskou Rebekou je nerovný, čtenář drží hrdince palce, aby z něj vyšla vítězně.
Mrtvá a živá je působivým psychologickým románem, který sice nepřekypuje akcí, ale přesto k sobě čtenáře spolehlivě připoutá. Zápas mezi současnou a bývalou paní de Winterovou totiž neustává ani na okamžik a každé vítězství je jenom zdánlivé. Rebeka je totiž vždycky o krok napřed. A najít za takových okolností trvalé štěstí bude pro Maxima i jeho novou ženu úkol značně nelehký...
Žádné komentáře:
Okomentovat