Léto 1994 a rodina slavného britského básníka podepisujícího se JHJ tráví dovolenou na francouzské riviéře. V horách nad přístavním městem Nice si pronajímají s dvojicí rodinných přátel vilku a plánují si užít ničím nerušené prázdniny. Do jejich záměrů ovšem zasáhne osud v podobě Kitty Finchové, která se jednoho rána zjeví nahá v jejich bazénu. A rozvíří kalné vody ospalé letní pohody.
Příběh není jednolitým vyprávěním a de facto ani klasickým románem. Mohli bychom mluvit spíše o novele, která sestává ze střípků lidských osudů a malicherných, banálních chvilek, jež se skládají vedle sebe a tvoří roztříštěnou mozaiku, kde nic není takové, jak se na první pohled jeví. Kdo vlastně jsou jednotliví hrdinové a co o nich víme? Celé vyprávění je silně odosobněné, studené a čtenář si jen těžko hledá ke kterékoliv z postav vztah. Příběh tak mnohdy připomíná silně podtextové divadelní drama vystavěné na čechovovském principu. Vždyť i jednotliví aktéři jsou svým způsobem čechovovskými figurkami zmítanými okolnostmi a neschopnými nějak se proti nim vzepřít či alespoň zaujmout stanovisko.
Autorka nabízí spoustu otázek, na většinu však neodpoví a zůstává na čtenáři, aby si zbytek domyslel. Kdo jsou ve skutečnosti jednotliví hrdinové a co se skrývá za jejich pečlivě udržovanými maskami spokojenosti a zdvořilosti? Je tu básník Joe s nejasnou minulostí; jeho žena Isabel vrhající se do nebezpečí jako válečná zpravodajka a jejich dcera Nina, která pomalu dospívá do věku, kdy už pro ni rodiče přestávají hrát zásadní roli. Kulisy dotváří Isabelina přítelkyně Laura studující podivné africké jazyky a její požitkářský manžel Mitchell utrácející víc, než si může dovolit; stará a lehce paranoidní Madeleine Sheridanová; správce Jurgen, kterému se daří protloukat životem, přestože nic užitečného neumí; Claude provozující maličkou kavárnu, jenž se rád čas od času odreaguje dobrým hašišem. A pak je tady Kitty Finchová. Dívka, na kterou každý ze zúčastněných pohlíží jinýma očima. Nevyzpytatelná a nepředvídatelná, vždycky o krůček napřed.
Poklidná atmosféra Azurového pobřeží jako by byla ideálním místem ke zrození tragédie. Všichni jako by věděli, že se k čemusi schyluje, ale nedokázali to zastavit ani se s tím vyrovnat. Zůstávají slepí k pocitům těch okolo i svým vlastním a stávají se tak pouhými pěšáky ve velké osudové hře. Venku svítí slunce, pofukuje větřík a zpívají ptáci, uvnitř postav však zuří vichřice vlastních rozjitřených a nezvladatelných emocí, které je hrozí pozřít.
Příběh je vyprávěn zároveň syrově i poeticky. Jako by kniha o básníkovi byla záměrně napsaná jeho jazykem. Spousta toho zůstává nevyřčená a na konci vlastně čtenář neví o moc víc než na začátku. Přesto se jedná o kompaktní vyprávění, které drží pohromadě a uchovává si jednotný, velmi básnivý styl. Celým vyprávěním se vine jakási podivná atmosféra neskutečna a snovosti, kdy se může stát cokoliv, ale nic nepůsobí reálně.
Doplavat domů je kniha, která vás donutí nad svým obsahem přemýšlet. Nenabízí totiž čtenáři ani dokonale vystavěnou zápletku, ani detaily prošpikované vyprávění o osudech jedné rodiny. Spousta toho zůstává v náznacích, ale právě v tom zřejmě tkví hlavní kouzlo. V podstatě je to zběžná letní fotografie, krátký filmeček o tom, co se může odehrát během jediného letního týdne v Provence. Příběh s hutnou, dusnou atmosférou, která přichází před bouřkou, k níž se schyluje už pěkně dlouho.
Žádné komentáře:
Okomentovat