Lila se vdala a začíná psát novou životní kapitolu po boku manžela, Lena mezitím pokračuje ve studiu a snaží se smířit s tím, jak se věci okolo ní mění. Každá z přítelkyň má najednou svůj život a zdá se, že už toho vlastně nemají moc společného. Přesto svoje přátelství stále udržují při životě. I když... dá se jejich vztahu ještě vůbec říkat přátelství?
Obě dívky pocházejí ze stejně bídných poměrů, což je zřejmě důvod, proč si k sobě našly cestu. Ani jedna nechce živořit způsobem, jakým to dělali její rodiče, volí však velmi odlišné způsoby, jak se z bídy vymanit. Lila si vybírá mladé a možná trochu unáhlené manželství, díky němuž se z ní stane vážená a především bohatá paní. Lena namáhá svůj mozek na gymnáziu a pokud jí to poměry i prospěch dovolí, ráda by si troufla i na univerzitu. Každá z dívek žije v naprosto odlišném světě a jak ubývají styčné body jejich životů, proměňuje se i jejich vztah. Spíš než o přátelství jde najednou o rivalitu, o pocit moci, o to, která tu druhou víc pokoří.
Dívky si začínají navzájem podvědomě a mnohem častěji zcela vědomě ubližovat. Každá z nich má potřebu dokázat, že právě ona je tou lepší, bystřejší, dokonalejší. U obou se navíc prohlubují povahové rysy, které si vybudovaly v dětství, kvůli čemuž je občas trochu problematické s hrdinkami sympatizovat. Vyprávění je pochopitelně poněkud zkresleno tím, že je subjektivně líčeno z pohledu Eleny, ani s přihlédnutím k tomu však postavy nejsou sympatičtější.
Příběh vypráví o banálních osudech obyčejných lidí, čtenář má však obrovský problém mezi nimi objevit někoho sympatického. Víceméně všechny postavy jsou nějakým způsobem zvrácené a pokroucené, mají zkreslený náhled na svět a chovají se nesnesitelně. Královnou mezi nimi je pak Lila, která se většinu času chová jako rozmazlená holčička, která netuší, co vlastně chce, ale stačí jí dupnout si a dostane to. Neustále má potřebu Eleně dokazovat, v čem je lepší, a nestydí se jí otevřeně ubližovat. Navíc se ke všem okolo sebe chová sobecky a povýšeně, takže přes veškerou snahu jsem nebyla schopná si ji oblíbit nebo soucítit s jejím osudem.
Elena je vypravěčkou příběhu, bohužel ani ona není čtenáři příliš sympatická. Přes veškeré úspěchy, jichž v životě dosáhla, se neustále stylizuje do role chudinky, oběti, které život strašně ubližuje a na niž jsou všichni zlí. Neustále pochybuje o všem, co dělá, snižuje sama sebe a svou hodnotu, má pocit, že si nezaslouží úspěch, že je hloupá a nevzdělaná a v těch nejošemetnějších situacích není schopná vykřesat v sobě aspoň špetku důstojnosti a odejít. Radši se nechá ponižovat a ubližovat si, protože má pocit, že si to zaslouží.
Většina ostatních postav se chová podobně podivně jako obě přítelkyně. Všichni jsou k sobě navzájem krutí, úmyslně si ubližují a ničí si životy a nikdo nepřeje nikomu nic dobrého, pokud by z toho neměl mít prospěch on sám. Vzniká tak panoptikum monster, která jsou sice pěkná na pohled, ale uvnitř nich se skrývá neskutečná zvrácenost.
Příběh nového jména je obdobně jako předchozí díl dobře napsaným románem, který si na nic nehraje a srší upřímností. Vztahy, které popisuje, jsou však nesmírně nezdravé, svým způsobem zvrácené a chybí jim jakákoliv vřelost. Spíš než o přátelství je druhé pokračování Neapolské ságy příběhem o nesmírné krutosti a lidské omezenosti. Obě hlavní protagonistky dospívají a s tím se povaha jejich vztahu proměňuje. Do jaké míry se však díky tomu stanou snesitelnými, ukáže teprve další pokračování.
Žádné komentáře:
Okomentovat