Představte si svět, kde se nikdo nerodí, ani neumírá. Svět, v němž neonemocníte, a pokud náhodou ano, rychle vás uzdraví. Svět, ve kterém můžete žít věčně...
Píše se rok 2140 a lidstvo se ve svém vývoji dostalo tak daleko, že dokáže porazit samotnou smrt. Díky lékům na dlouhověkost se lidé stali nesmrtelnými. A veškerý vývoj, jako by ustrnul. Po Zemi se pohybuje určitý omezený počet starých lidí, který se nemění. Stále titíž obyvatelé ovládající ze svých mocenských pozic koloběh života. Koloběh, který už neexistuje. Nebo ano?
Anna je patnáctiletá dívka, jež se nikdy neměla narodit. Přebytečná. Neměla přijít na svět, ale přesto žije. Kvůli ohromnému prohřešku jejích rodičů, kteří se odvážili porušit zákon a pořídit si dítě. Neměla by mít právo na život. A právě proto žije prakticky celý svůj život v Grange Hallu. Speciálním ústavu pro Přebytečné děti, kde se z nich mají stát Užitečné osoby. Posluhovači Vyvolených, tedy těch, kdo mají právo na nesmrtelnost.
Anna je se svým zdejším životem spokojená. Je Vhodná. To znamená, že oplývá některými právy, na něž si ostatní děti mohou nechat zajít chuť. A navíc už brzy odejde do domácnosti někoho z Vyvolených, aby se stala dobrou hospodyní. Anna nenávidí své rodiče, na něž si sotva pamatuje, přesně podle zásad své výchovy opovrhuje jejich hnusným přestupkem. Nemá žádná přání, žádné touhy. Je poslušnou loutkou. Slepou a hluchou, přesně takovou, jakou by měla být ve světě, do něhož se brzy začlení.
Jenže pak se stane něco zvláštního. Do Grange Hall přibude nový Přebytečný. Jmenuje se Petr, je mu patnáct a odmítá se přizpůsobit zdejším zvyklostem. Popírá, že by do ústavu patřil, a nepřestává Anně tvrdit, že ji rodiče milují a že spolu s ním musí prchnout. Dívka, pamětliva své výchovy, jeho řeči odmítá. Považuje ho za prachsprostého lháře, který si nezaslouží její pozornost. Ale... co když se stane něco, co ji přinutí změnit názor?
Kniha je napsaná poměrně zajímavým způsobem střídajícím několik různých úhlů pohledu. Není pochyb o tom, že autorka se snaží, aby čtenář perfektně pochopil motivaci jejích postav, aby poznal, co je vede k jejich způsobu jednání. Nikomu se totiž nedá věřit a každý se může ukázat v odlišném světle. Postavy nosí masky. Každý hraje. Lépe či hůře, neexistuje však jediná postava, která by se nepřetvařovala, nepředstírala, že je někým jiným, nesnažila se bojovat se svým osudem. Deklarace smrti nabízí pohled do hlav řadě odlišných charakterů. A nutno podotknout, že jejich pohnutky jsou někdy až děsivé. Stejně jako změny probíhající v jejich nitru.
Deklarace smrti je dobrou ukázkou toho, jaká budoucnost by nás mohla potkat. Jaká apokalyptická budoucnost. Protože upřímně, svět, v němž máte nekonečně mnoho času, musí být strašně nudný. Život každého z nás je cenný právě tím, jak je krátký. Jak nečekaně může skončit. A právě tato vize konečnosti nás ponouká k činu, k tomu, abychom se snažili něco dokázat. Protože je nám vymezeno jenom určité množství času, které bychom měli beze zbytku využít.
Náš vývoj v současnosti spěje nezadržitelně dopředu. Vyvíjejí se technologie, vyvíjí se lékařství. To, co bylo ještě před sto lety oblastí fantazie, je dnes skutečností, nemoci, na něž se dřív umíralo, už nás neohrožují. Přesto... kam až to může zajít? Už dnes existují na světě místa, kde je lidský život cennější než jinde a naopak. Doufejme jen, že se nikdy nedostaneme tak daleko, aby narozené dítě nemělo právo na život. Svět, kde není dovoleno nahrazovat staré novým, je totiž špatný svět. A přestože všichni máme rádi zaběhnuté tradice, konzervativní svět beze změny by nás jistě brzy znudil.
Žádné komentáře:
Okomentovat