Kam až člověka může dovést ctižádost? Na samotný vrchol nebo do nejhlubší propasti. Jaký je život člověka jdoucího přes mrtvoly, jen aby dosáhl svých cílů... přesně o tom vypráví román Miláček.
Guy de Maupassant je spisovatel, který zažil strmý vzestup a o to bolestnější pád. Toho se však naštěstí nedožil. Zatímco za svého života se psaním mohl živit a noviny se dokonce praly o to, ve kterých bude publikovat, dvacáté století ho odsunulo do zapomnění. Zatímco jeho přátelé a současníci nebyli nikdy opomíjeni, Maupassant dodnes nesklízí takové úspěchy, jaké by si zasloužil. Přinejmenším ve Francii ne. Ve střední a východní Evropě často patří k titulům školních kánonů. A není se co divit, protože téma knihy je překvapivě aktuální.
Georges Duroy se narodil jako venkovský synek. Jeho rodiče vlastní malou hospůdku nedaleko Rouenu, ale pro syna si přejí něco lepšího, proto ho pošlou na studia. Ukáže se však, že mladík má o svém životě jiné představy. Sice vystuduje, ale maturitu nesloží a místo dalšího namáhání mozku v posluchárnách se rozhodne vstoupit do armády. Po návratu do civilu se chvíli živí jako úředník a nakonec na popud přítele rozšíří řady redaktorů v deníku La vie française. Tím začíná jeho neutuchající touha po kariérním růstu a bohatství.
Ctižádost nemusí být za každou cenu špatná. Často je dokonce velmi užitečná, protože nás pohání vpřed a nutí nás překonávat překážky. Je však třeba znát hranice, které nelze beztrestně překročit. Tak to aspoň funguje u většiny normálních lidí. Existují však i jedinci, kteří po sobě při cestě na vrchol nechávají hromádku mrtvol a nechává je to ledově chladnými. A co je nejhorší... prochází jim to.
Georges ví naprosto přesně, co chce. Nehodlá se utápět v dluzích a někomu jenom bez ustání posluhovat. Chce něco dokázat, zbohatnout a vybudovat si postavení. A ani vlastní průměrnost nebo zdánlivá nepřízeň osudu ho nemohou zastavit. Nezáleží na tom, komu ublíží, nebo jak moc to lidi okolo bude bolet. Hlavně když dosáhne svého. Má krásný vzhled, dovede ho využít k okouzlování žen a ženy zase k dosažení svých plánů. Jen hlupák by opovrhoval dary, které mu dala do vínku matka příroda.
Miláček je portrétem zkorumpované francouzské společnosti druhé poloviny 19. století. Všichni se snaží z politické situace v zemi vytřískat co nejvíc. Úředníci, novináři, smetánka... Společenská hra intrik nemá pravidla a všichni se z ní snaží vyjít se ctí. Zvítězíte nebo vás společnost zničí. Pokud si chcete vybudovat slušné postavení, musíte být prohnaní, ale především ve správný čas na správném místě. Pak už jen stačí zatahat za pár provázků a penízky se do klína sypou samy.
Ve své podstatě se dnešní svět se svými špinavými politickými machinacemi od pařížské společnosti předminulého století až tak moc neliší. Pořád nás pohání ty samé sobecké touhy - moc a majetek, to je, oč tu běží. Ti na vrcholu přemýšlí jenom o tom, jak se tam udržet, a ti vespod zase o tom, jak se vydrápat nahoru a elitu shodit. Je to neutuchající boj s nejistým výsledkem, z něhož jen ti nejdravější vyváznou se zdravou kůží.
Maupassant psal o světě, který dobře znal, protože k němu patřil. Špinavá hra politických salonů mu nebyla cizí a velmi dobře rozuměl i novinářskému řemeslu a tomu, jak může jedinou větičkou zničit něčí slibně našlápnutou kariéru. Ve svých knihách se snažil na prohnilost Pařížanů upozornit a volil si hrdiny, kteří oplývali všemi nectnostmi, jimiž opovrhoval.
Miláček je především příběhem velké ctižádosti, která se neštítí naprosto ničeho. Muž, který měl to štěstí, že se narodil se svůdným vzhledem, se učí dosahovat svého, zdokonaluje se v nekalých praktikách a stává se cenným článkem společnosti, který není záhodno si znepřátelit. Je prototypem malých lidiček, kteří na první pohled působí nevinně, ale ve skutečnosti jsou nesmírně nebezpeční a jen blázen by je nechtěl na své straně.
Přestože od vydání uplynulo už téměř 150 let, kniha neztrácí na aktuálnosti. I dnešní čtenář může díky jejím stránkám pochopit špinavou hru vysoké politiky. Protože poměry se nijak nezměnily, jenom kulisy. Takže ať 19. století nebo 21., politici se stále budou honit jen za vlastním prospěchem bez ohledu na lidi a novináři neustanou ve své snaze je zkompromitovat. Existují věci, v nichž se lidé nikdy nepoučí...
Žádné komentáře:
Okomentovat