Seznamte se... Harry Potter
Já: Jak jsme se vlastně k tomuhle fenoménu dostaly? Tak předně, když jsem četla první díl, ještě to žádný fenomén nebyl a ani jsem nepředpokládala, že by se jím stal. Tehdy mi bylo tak devět nebo deset, seděla jsem v obýváku na gauči a táta akorát dorazil z práce. Vím, že přišel s tím, že pro mě něco má a z kufru vytáhl první tři díly Harryho Pottera. Tvrdil, že mu to doporučil nějaký kolega, že je to údajně fajn a že to mám zkusit. A já, jakožto vášnivý knihomol jsem se do knížek pustila. Tehdy se zrodil pevný a hluboký vztah mezi mnou a postavami J. K. Rowlingové...
Ségra: A já si myslím, že jsem sklerotik! Táta nepřišel do obýváku, ale do kuchyně. Vytáhnul knížky a ségra se hned dala do čtení. A začala číst nahlas! V tu chvíli jsem zrovna řešila něco s mamkou a strašně mě její koktání rozčilovalo. Já osobně jsem k fenoménu Harry Potter přišla až později, zřejmě taky v tom věku devět deset let. A okamžitě jsem si ty knížky zamilovala. V jedenácti jsem opravdu čekala na dopis z Bradavic (vlastně na něj čekám doteďka, moje sova se určitě někde zatoulala). Ten obrýlený klučina tvořil velkou část mého dětství a dospívání, není proto divu, že se navždy zapsal do mého srdce.
Já: Tak aby bylo jasno, já nekoktala - už v tomhle věku jsem uměla číst plynule! A s tím dopisem jsem na tom byla stejně. Pořád jsem doufala, že jednoho dne zaťuká na moje okno sova a přinese tu vytouženou, zeleným inkoustem nadepsanou obálku s mým jménem a bradavickou pečetí. Ale jestli ten opeřenec vážně zabloudil, už se nám toulá nějak dlouho... Ale přesuňme se dál, jak to vlastně máme s postavami?
Naši fiktivní kamarádi i nepřátelé
Ségra: S celou bradavickou bandou jsem prožila kus života, není proto divu, že jsem si na ně udělala vlastní názor. Je jasné, že v dětském věku jsem vždycky fandila jen těm dobrým, nesnášela Snapea a milovala Brumbála, který se schovával za obroučky svých brýlí. Postupem času jsem ale pochopila, že svět není černobílý a že každá postava má dobré i stinné stránky. Brumbál sympatie ztrácel a Snape je naopak získával. A ani ten Voldy mi nevadil. Je ale postava, kterou nesnáším a vždycky když se objeví v knížce, mám chuť ji omlátit židli o hlavu. A je jí Umbridgeová. Tuhle ježibabu opravdu ráda nemám. Co se týče samotného Harryho, tak toho jsem vždycky měla ráda, i ten jeho syndrom věčného záchranáře jsem mu odpustila.
Já: Jo, s Brumbálem jsem na tom podobně. Tak nějak se choval až moc čestně a dobrotivě, až to působilo podezřele. Myslím, že někdy ke konci šestého dílu jsem toho člověka začala nenávidět. Kdo se naopak stal mým oblíbencem, byl Severus Snape. Ale mám pocit, že to byla sympatie zrozená už v dětství. Opravdu ráda jsem ho začala mít po pátém díle, když Harry nahlédl do jeho skrývaných vzpomínek. A dokonce i tu vraždu Brumbála jsem mu odpustila, protože jsem doufala, že to neudělal jen tak z plezíru. Ohledně Umbridgeové mám stejné pocity, jako ségra. Pokaždé, když se objevila na scéně, s tím svým ropuším úsměvem a mašlí, měla jsem chuť popadnout ji zezadu za vlasy a mlátit jí hlavou o zeď, dokud nezhebne. Moje snaha bohužel nikdy nedošla naplnění.
A ještě bych se měla vyjádřit k hlavnímu triu. Harryho mám ráda, i když ten jeho zachráncovský komplex je vážně trochu přehnaný. Ovšem co jsem Rowlingově dodnes neodpustila je fakt, že když vytvářela páry, dala Hermionu dohromady s Ronem! Proč proboha?
Ségra: Protože by jinak Ron zůstal na ocet ;) Ale zrovna tenhle pár mi nikdy nevadil, je sice pravda, že jsem vždycky předpokládala, že se dají dohromady spíš Harry a Hermiona, ale to by pak zůstala Ginny s Deanem. Nebo nedejbože s Cornerem.
Šutr, trestanec nebo šlechtic?
Já: Abych řekla pravdu, ten šutr mě vážně nikdy nebral :D Beru to jako začátek, ale můj oblíbený díl je až ten třetí. Sice nejsem až tak zapálený fanoušek Siriuse, jako řada jiných, ale tenhle díl mi přesto byl sympatický. A z těch třech knih, která taťka přinesl domů, byl suverénně nejlepší. Pak ale začala atmosféra houstnout, díly byly temnější a temnější a já si zamilovala především šestku, tedy Prince dvojí krve. Tím netvrdím, že ostatní díly by byly špatné, ale trojka a šestka u mě vedou. A víte, co je na tom nejzvláštnější? Že zrovna v těchhle dvou knížkách, se tak trochu nevyskytuje Voldy...
Ségra: Člověk tady přemejšlí a ségra mezitím ruší a loví nabíječku zpod postele. Navíc mi ještě obohacuje slovník sprostých slov. Ale zpět k tématu. Vybrat pro mě nejoblíbenější díl je opravdu oříšek. Líbily se mi všechny a rozdíly na mém žebříčku jsou opravdu minimální. Vítězství si ale zřejmě odnese díl pátý. Scéna na ministerstvu je jedním z nejlepších finále za celých sedm dílů a obecně se mi celá atmosféra strašně líbí. Hned v závěsu je šestý díl. A to hlavně díky tvořícímu se vztahu mezi Ginny a Harrym. Protože moct nakouknout do Harryho hlavy, když se zaobíral něčím jiným než je poražení všeho zla, bylo opravdu bezkonkurenční.
Kouzlo filmového plátna
Já: A když už jsme tak krásně rozebraly naše oblíbené knihy, je čas předat slovo moderní technice. Všechny díly totiž byly zfilmovány a co bychom to byly za fanynky, abychom je neviděly. Na všech jsem byla v kině - na prvních dvou ještě na prvním stupni se školou. Vzpomínám si, že u druhého dílu jsem stála na balkóně, opírala se o zábradlí a vzala si s sebou do kina svého plyšového krokodýla Ňufíka, aby film taky viděl. Nicméně největší zážitek jsem si odnesla z dílu třetího! Na Vězni z Azkabanu jsem byla s celou rodinou. A zatímco na plátně se děly hrůzy a člověk tajil dech, mamčina hlava pomalu klesala a klesala, až se vedle mě začalo ozývat pochrupování... Nutno podotknout, že to byl první a taky poslední film ze série Harry Potter, na který jsme ji s sebou do kina vzali.
A přitom právě třetí díl je asi můj nejoblíbenější film. A asi k tomu ani nemám žádný racionální důvod. Po Columbusových pohádkách najednou přišel div ne horor a to mě dostalo. Tenhle film u mě prostě vede do teď. I když musím uznat, že David Yates odvedl na svých čtyřech filmech taky výbornou práci. A páté, šesté i oba díly sedmého pokračování se u mě dělí o druhou příčku.
Ségra: Myslím, že pro Ňufíka to byl zážitek do konce jeho plyšového života. Stejně jako u knih je pro mě nesmírně těžké, vybrat ten nejlepší film. A podobně jako ségra jsem na tom se třetím dílem. Protože scéna z Chroptící chýše je opravdu skvělá. Jak moc mám ráda šestou knihu, tak film mě docela zklamal. A to hlavně konec celého filmu. Finále a bitva mezi Řádem a Smrtijedy, která je v knize perfektní se ve filmu kamsi ztratila a to je škoda.
Výborné jsou ale díly sedmé. Nejsem moc pro rozdělování knih, je to zbytečné tahání peněz z fanoušků, ale tady to bylo opravdu opodstatněné. V knize se děje spousta významných věcí a pokud by musely být vynechány, byla by to velká škoda. A i když tam zemře každý druhý, je to pro mě zřejmě nejlepší filmové zpracování s nádhernou hudbou.
Já: Je pravda, že konec mohl být u šestky možná trochu lepší, ale na druhou stranu, na to, že dějová linie knihy je poměrně slabá (byť naprosto skvělá), z něj filmaři vytřískali maximum. A závěrečná scéna s mrtvým Brumbálem je neskutečně emotivní.
Tak co, ukojily jsme vaši zvědavost, pokud jde o náš pohled na svět Harryho Pottera? Pokud by vás třeba ještě něco zajímalo, klidně se zeptejte. Komentáře jsou tu jenom pro vás ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat