Klasický historický román z dob Neronovy vlády. Antický Řím se čím dál víc propadá do morálního marastu a právě v této době se objevují zástupy lidí, kteří věří, že víra a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Příběh se odehrává prakticky na císařském dvoře, především však v kulisách antického Říma. Čtenář má šanci sledovat život patricijů, miláčků velkého caesara, i otroků. A v centru toho všeho stojí Petronius - Nerův blízký přítel a jakožto arbiter elegantiae i soudce veřejného vkusu. Díky či snad kvůli tomu má v Římě řadu nepřátel, ale zároveň málokoho, kdo by si proti němu troufl otevřeně vystoupit. Tak mocný je císařův vliv. A kdo by si troufl postavit se samotnému Nerovi, vládci vyvolenému boží moudrostí?
Přesně o moci a o vládě nad lidem celý román je. Stejně tak však o lidských vztazích a morálních hodnotách. A o zbrusu novém světě bez násilí a ve věčné lásce, o křesťanském světě. Právě učedníci Krista totiž tvoří druhý pilíř vyprávění. V podstatě jsou to vyděděnci. Lidé, kteří našli útočiště v místech, kde později katolická církev získá největší vliv, ale kteří jsou přinuceni skrývat se a Kristovo učení vyznávat jen tajně a v ústraní. Římem se totiž šíří zvěsti o tom, že křesťané jsou skutečnými nepřáteli života a nepřáteli lásky. Že během svých podivných rituálů prolévají nevinnou krev, že tráví studny... To všechno by však mohlo být zapomenuto, kdyby nedošlo k požáru Říma.
Onen slavný požár z roku 64, o jehož příčině se dodnes spekuluje, a který s největší pravděpodobností nechal založit sám Nero, je záminkou k otevřenému pronásledování křesťanů. Lid totiž žádá nad troskami spáleného města zadostiučinění. A na koho jiného svalit vinu, než na všemi nenáviděné křesťany? Začíná hon na nevinné. Desítky, stovky, tisíce lidí jsou zatýkány a odváděny do přeplněných vězení. A Řím se chystá na hry - hry, které svou velkolepostí předčí vše, co dosud bylo možné spatřit. Jsou postaveny dřevěné amfiteátry, jejichž písek se den co den mění v tratoliště krve.
Dav je nadšen a Nero rovněž. Křesťané umírají v arénách, pod drápy divokých šelem, na křížích... a nebrání se. Až do posledního okamžiku věří v boží milosrdenství a na smrt jdou s otevřeným srdcem a klidnou duší.
Skrz všechny tyto události prolíná i milostný příběh lásky složité, proklínané a osudové. Příběh dvou srdcí, která se dokázala i přes zvrácenost doby najít, pochopit a splynout v jediné. Ale ani jejich cesta nemůže být snadná. Protože pološílený caesar neustále volá po krvi...
Krom Nera a Petronia se v knize objevuje celá spousta dalších postav - otroci, vojáci, křesťané. Zrádci i spravedliví, laskaví i krutí. Každá z nich má v příběhu své přesně určené místo a zapadá. Jako ústřední dvojice pak vystupují Marcus Vinicius a Lygie, dcera lygijského krále a římská rukojmí. Každý z nich je jiný, přesto se do sebe zamilují a pod vzájemným vlivem se mění. Jejich vztah však musí překonat desítky překážek, než se, a jestli vůbec, dostane ke šťastnému konci.
A máme tady i desítky křesťanů. Desítky duší vychovávaných ve víře, že zlo je nutno oplácet dobrem a každý, i ten nejmrzčejší čin si zaslouží odpuštění. Mnohanásobný zrádce tak může být před božím soudem očištěn stejně jako nevinný. Křesťané jsou zvláštní a ve své lásce ke Kristu vlastně šťastní. Přizpůsobují se okolnímu světu, ale nalézají naději ve víře. Ať s nimi okolní svět jedná jakkoliv špatně, stále věří, že vejdou v království boží a teprve tam poznají skutečné štěstí. Existují mezi nimi i fanatičtí vyznavači, kteří zatracují všechny a všechno, je jich však mizivé množství. Z četby má člověk pocit, že prvotní myšlenka křesťanství vlastně vůbec nebyla špatná, jen se ji později chopili ti nesprávní lidé a převrátili ji tak, jak vyhovovalo jim. Láska k bližnímu, odpuštění, víra... to vše je hodno spíše obdivu než odsouzení. Křesťané jsou svým způsobem těmi nejspravedlivějšími v Říme. Přesto nejvíce trpí.
Kniha je poplatná své době, vyjadřuje se tedy jazykem typickým pro 19. století. To ovšem neznamená, že by byla špatná či méně čtivá. Vychází ze spousty popisů, které především v úvodu mohou působit poněkud rušivě. Je totiž potřeba čtenáře seznámit s celou řadou maličkostí, které k antickému Římu patří. Ukazuje se, že Sienkiewicz je skutečným znalcem. I když občas tyto vědomosti prezentuje až encyklopedicky. V knize se totiž objevuje celá řada latinských výrazů popisujících věci denní potřeby.
Kniha jede v pomalejším tempu, než romány psané v současnosti. Dnešní historické romány jsou svižnější, což je dáno především tempem doby. Jazyk 19. století je z pochopitelných důvodů obraznější, popisnější, plný starších tvarů a přechodníků. Jakmile si však čtenář pozvolnějšímu tempu přivykne, čte se celkem dobře.
Quo vadis je výborným čtením hlavně pro milovníky antiky a historie. Kniha je založena na skutečných postavách a událostech, hodí se proto i jako vynikající učební materiál. Člověk si tak může přiblížit doby dávno minulé zábavnější formou než čtením učebního textu. A to už za to stojí, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat