Kdo by neznal slavnou Pýchu a předsudek z pera Jane Austenové? Zatímco nad osudy Elizabeth, Darcyho, Jane a Bingleyho se rozněžňujeme už víc než dvě staletí, v románu jsou některé postavy zcela opomíjeny. Často jsou bezejmenné, ale bez nich by svět rodiny Bennetových rozhodně nefungoval tak hladce. Starají se o každodenní chod domácnosti, zajišťují svým zaměstnavatelům pohodlí, ale nikdo o nich nic neví. Právě to se rozhodla Jo Bakerová změnit.
Jak sama autorka přiznává, kouzlu světa Jane Austenové propadla ještě v dívčím věku a od té doby ji láska k romantickým příběhům georgiánské a viktoriánské Anglie neopustila. Zatímco většina autorek inspirovaných Jane Austenovou se rozhodla napsat pokračování jejích příběhů, Jo Bakerová zvolila jinou cestu a na pozadí nám dobře známého příběhu vytváří další, zcela nový, jehož protagonisty jsou v původním románu bezejmenní sluhové.
Sára slouží na Longbournu už od dob, kdy byla malá holčička a paní Hillová si ji přivedla ze sirotčince. Občas sní o tom, jaký by byl život, v němž se nemusí tak dřít, kde za ni špinavé spodničky vypere služka a prasatům dá najíst někdo jiný, přesto je víceméně spokojená. Bennetovi jsou dobří zaměstnavatelé, a přestože v Sáře dřímá touha po dobrodružství, nemá odvahu vydat se mu vstříc. Pak se ale situace na Longbournu zásadně změní.
Do služby je přijat mladík, James Smith, což je v době války, kdy všichni bojeschopní muži soupeří na kontinentě s Napoleonem, skoro zázrak. Nový komorník a lokaj toho moc nenamluví, ale přesto dokáže rozbouřit stojaté vody zaběhnutého klidu v části domu pro služebnictvo. Jeho minulost zůstává zahalena tajemstvím a tato záhadnost nedá Sáře spát. Kdo vlastně je neznámý příchozí a co od něj můžou čekat?
Jo Bakerová se snaží napodobit styl Jane Austenové, většina kapitola dokonce používá jako nadpis celé věty z původního románu, aby nastínily, o co v té které části půjde. Přestože autorce se nepovedlo okopírovat styl Austenové úplně přesně, její vlastní způsob psaní je příjemný, dobře se čte a k atmosféře knihy se hodí. Je dobře, že autorka se rozhodla zabývat jinými hrdiny, protože tak má mnohem více prostoru rozvinout jejich unikátní charaktery. Jane Austenová sice stvořila postavy velmi živé, jejím napodobitelům se však málokdy daří vystihnout jejich skutečný spirit. Navíc, část domu pro služebnictvo je výsostným územím, pro nějž platí odlišná pravidla a o němž se ve slušné společnosti nemluví.
Na knize je vidět, že autorka věnovala spoustu času studiu reálií, aby i ty nejmenší detaily seděly. Daří se jí tak vykreslit dobu úchvatných plesů, rodinných večeří a dlouhého namlouvání pod úhlem, který neznáme. O to zajímavější kniha je.
Longbourn je velmi svěžím historickým románem, který potěší milovníky Jane Austenové stejně jako historické nadšence, kteří se chtějí dozvědět něco o 19. století a odborné texty je zoufale nudí. Není to sice knížka, kterou zvládnete za jediné odpoledne, ale pokud jí dáte šanci, určitě si vás získá.
Žádné komentáře:
Okomentovat