Zkuste si představit Charlese Dickense v lehce postmoderním hávu a možná pochopíte, o co se John Fowles snažil. Klasický viktoriánský příběh líčený očima člověka dnešní doby, který nabízí klasickou zápletku stejně jako neotřelé narativní postupy...
Charles Smithon tráví čas v Lyme se svojí snoubenkou, dívkou z lepších kruhů, jejíž nejlepší vlastností je vysoké věno. Ne snad, že by byla úplně špatná, jen poněkud povrchní a neschopná docenit celou hloubku Charlesovy osobnosti. Přesto mezi ostatními londýnskými husičkami vyniká, možná právě proto se budoucí baronet Smithon rozhodne nabídnout jí svou ruku. Jeho pobyt v Lyme je potom splátkou povinnosti a dobovým zvyklostem. Muž jeho kvalit se totiž v ospalém přímořském letovisku nebetyčně nudí. Zvlášť když jedinou možností povyražení je hon na zkamenělé pravěké žahavce...
Náhoda tomu chce, že během jedné z procházek po okolí městečka narazí Charles na Sarah Woodruffovou, alias Tragédii. V městečku má nevalnou pověst, protože se údajně spustila s francouzským důstojníkem, kterého do Lyme doslova vyplavilo moře. Byl totiž členem posádky potopené lodi. Sarah je melancholická duše trávící většinu času na pobřeží pozorujíc moře. Když se její zaměstnavatelce tyhle výlety zprotiví, začne dívka vyhledávat raději skrytá místa v lesích a na útesech. A právě zde se setkává s Charlesem Smithonem, pro něhož se stane jediný pohled do jejích krásných teskných očí osudným...
John Fowles stvořil svůj román Francouzova milenka na samém sklonku šedesátých let, tedy v době, kdy vrcholila vlna postmodernismu v umění. Romanopisci zkoušeli nové neotřelé postupy, protože ty dosavadní jim přišli příliš fádní, a snažili se najít něco nového, čím by ohromili čtenáře. Řada těchto pokusů ztroskotala, některé však přežily a dočkaly se následování. Francouzova milenka je ukázkou toho, jak se dá perla minulosti aktualizovat.
Děj příběhu po většinu času následuje lineárně, nicméně autor si neodpustí několik poměrně zajímavých odboček, v nichž dává k dobru svůj vlastní názor, ospravedlňuje či vysvětluje jednání svých hrdinů nebo čtenáři prostě úmyslně motá hlavu. Poměrně solidním autorským vtipem je potom zdvojený konec.
Postavy, které v příběhu vystupují jako hlavní, mají jednu zásadní chybu - předběhly svou dobu. Děj je situován do roku 1867, tedy na vrchol sevřené viktoriánské morálky. Jak Charles tak Sarah však patří k lidem relativně liberálním, až svobodomyslným, které konvence pouze svazují a brzdí je v rozletu. Chování, které jim je vnucováno, neodpovídá jejich přirozeným sklonům a může proto vést až ke katastrofě. Celý jejich příběh je proto i zkouškou toho, jak dobře dokážou se svým prostředím bojovat.
Jednoznačným prvkem, na kterém celé vyprávění stojí, je však jazyk. Fowles se nebojí využívat viktoriánských výrazových prostředků, místy je to téměř dickensovský jazyk. Pak ovšem přijde s metaforou či přirovnáním, které je tak současné, že praští do očí. Zároveň je ovšem tak přesné, že ač dobově nesedí, čtenář naprosto přesně chápe, co chtěl autor říci. Právě tento zvláštní kontrast mezi starým a novým - moderním a viktoriánským jazykem, dodává knize zvláštní atmosféru. A John Fowles je zcela jistě autorem, který jazyk dokonale ovládá.
Francouzova milenka je nevšedním čtenářským zážitkem, který sice nestaví na originální zápletce ani neotřelých dějových zvratech, ale přesto perfektně naplňuje čtenářská očekávání. Způsob vyprávění, který autor zvolil, výborně zapadá do postmoderního rámce a činí tak z konvenčního příběhu čtenářský požitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat