John Smith je tak trochu Járou Cimrmanem britské literatury. Zná všechny slavné umělce své doby, on sám je naprosto geniální spisovatel a jeho život je směsicí nepravděpodobných příhod a životních zvratů. Marie Michlová ve svém románu představuje životopis tohoto nevšedního fiktivního umělce, největšího velikána, jakého kdy britské ostrovy nosily. Styl vyprávění ani příběh samotný mě však bohužel nepřesvědčily.
John Smith se narodil v roce, kdy vypukla velká francouzská revoluce, ovšem v poklidné Velké Británii. Jeho dědeček do něj už od narození vkládá velké naděje a přeje si, aby se z hocha stal velký umělec. Ten však nevykazuje ani ty nejmenší známky talentu, proto nad ním dědeček nakonec zlomí hůl a pošle ho studovat medicínu. Ukáže se však, že ani kariéra lékaře není našemu milému hrdinovi souzena. Na univerzitě vydrží všeho všudy půl roku, načež se zcela ponoří do zrádných vod spisovatelského povolání.
Johnův dědeček vlastní nakladatelství a zřejmě si maluje, jak se proslaví vnukovými básněmi. Zemře však dřív, než John cokoliv pořádného napíše. Nemluvě o tom, že poezii rovnou udělá adieu a pustí se do románů. Nakladatelství však zdědí jeho starší bratr, který je ochotný Johnovy výtvory vydat. A světe div se, kritika není vůbec tak špatná a mladík se okamžitě začne považovat za nadaného. Skutečnou slávu mu však nepřinese jeho psaní, ale incident, který se odehraje na předávání prestižní literární ceny. John schytá ránu vejcem, kterou oplatí hodem shnilým jablkem. Za normálních okolností by se asi nic nedělo. Kdyby však zasaženým nebyl proslulý George Byron. Právě tímto činem se však John Smith katapultuje do kroužku přátel Waltera Scotta a tím to vlastně celé začne.
Spíš než román s ucelenou kompozicí je kniha souborem jednotlivých epizod ze života hlavního hrdiny, které obvykle nepropojuje nic jiného, než jejich aktéři. Řada scén je navíc založena výhradně na dialozích, z nichž některé jsou naprosto absurdní. Je zde zřejmá snaha autorky promítnout do románu skutečné citace a promluvy Scotta a kroužku okolo něj, ale některé situace, byť pravdivé, působí nevěrohodně.
Za největší slabinu celého díla považuji značnou nedějovost. Příběh, který jako by ani neexistoval, se vine odnikud do nikam. Nedochází k žádným zásadním zvratům, život hlavního hrdiny je buď sledem nezajímavých situací, nebo naopak nepravděpodobných akcí. Místy to působí spíš jako parodie na zažité georgiánské a viktoriánské vyprávěcí postupy. K čemu příběh, když můžeme vedle sebe naskládat řadu nepravděpodobných scének a hloupých dialogů?
John Smith je hrdina, kterého si snad ani nelze oblíbit. Proplouvá životem víceméně bez námahy. Na jednu stranu ho stíhá smůla a neštěstí, na druhou se vždy znovu oklepe a pokračuje dál. A jeho největším životním problémem je nepodlehnout smrti múz, zhoubné nemoci postihující především básníky do šestatřiceti let věku a projevující se absolutní neschopností něco napsat. Často navíc působí jako pokrytec, který nedokáže kontrolovat svůj život, činí zbrklá rozhodnutí a málokdy svých činů lituje. Je to člověk bez svědomí, který snad ani nemůže být reálný. Ostatně jeho fiktivnost je v knize jasně naznačena.
Smrt múz není napsána úplně špatně, většinou se však mění v sled zcela zbytečných dialogů, které zastiňují jakýkoliv potenciál příběhu. Ten by se totiž dal shrnout na mnohem menším počtu stran. Není to pohroma, zároveň to však není ani čtení, které by mě nějak zvlášť oslovilo. Autorka zřejmě chtěla prostřednictvím románu představit dobové zvyklosti a britské literární velikány 19. století, zdá se mi však, že nezvolila nejšťastnější formu. Z románu totiž většina postav vychází jako opilci nebo zhýralci, případně obojí, a hlavní hrdina John Smith jim může směle kralovat. Škoda. Kniha měla jistý potenciál, který však autorka v mých očích bohužel nedokázala naplnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat