Byla jednou jedna sladká dívenka, kterou musel milovat každý, jen ji uviděl, ale nejvíce ji milovala její babička, která by jí snesla i modré z nebe. Jednou jí darovala čepeček karkulku z červeného sametu a ten se vnučce tak líbil, že nic jiného nechtěla nosit, a tak jí začali říkat Červená Karkulka.
Takhle nějak začíná pohádka o Červené Karkulce. Holčička s vášní pro červenou, která má ráda svoji babičku a doplatí na svou důvěřivost. Naštěstí pak ale vše zachrání odvážný myslivec.
Pokud jsem měla při čtení Cinder pocit, že tam námět lze poznat, rozhodně se mi to nestalo při čtení druhého dílo Měsíčních kronik. Scarlet se totiž možná vydává za retelling pohádky, ale ve skutečnosti je to vynikající příběh, který má se svým námětem společné pouze postavy.
Scarlet žije se svojí milovanou babičkou v malém městečku na jihu Francie a společně pracují na zeleninové farmě. Vše se ale změní, když babička zmizí. Aniž by si sbalila jedinou věc nebo dala někomu vědět, najde Scarlet jednoho dne farmu prázdnou. Jediné, co jí po babičce zůstane, je její identičip. Scarlet je okamžitě jasné, že babička neodešla dobrovolně, ale jak o tom přesvědčit ostatní, a hlavně policii, když si všichni myslí, že její babička byla bláznivá? Na pomoc jí ale přichází neznámý cizinec a pouliční rváč - Vlk, který možná ve společnosti nevzbuzuje důvěru, ale jako jediný je ochoten pomoci. Tím se roztáčí soukolí událostí, ve kterých hraje Scarlet mnohem větší roli, než by si možná přála.
A pak tu máme Cinder. Uprchlou měsíčňanku, která čeká ve vězení na vůli královny Levany. Její přátelé se s tím ale rozhodně nechtějí smířit tak snadno, a proto se rozhodnou jí pomoci. Pomoci uprchnout a dosadit ji na místo Levany. Vše ale rozhodně nebude tak snadné, jak by se mohlo zdát. Cinder má před sebou ještě dlouhou cestu, na které ji ale ochotně pomáhá kapitán (nebo spíš kadet?) Carswell Thorne.
Jelikož první díl nekončil zrovna uzavřeně, čekala jsem, že se v této knize Cinder objeví. Přesto jsem si myslela, že hlavní děj knihy se bude točit kolem Scarlet a Vlka. Nemohla jsem se mýlit víc! Cinder totiž zaujímá v knize stejně důležitou roli jako Scarlet. Během celé knihy se dovídáme nové, možná i trochu šokující informace, které nám určitě vrtaly hlavou. Meyer navíc dokázala spojit dva na první pohled naprosto nesourodé příběhy do jednoho a rozhodně to není nijak šroubované.
Co se týče postav, setkáváme se s několika starými známými, ale také s plno nováčky. Cinder už nepůsobí jako ustrašená naivka, ale konečně se přeměňuje v silnou osobnost, která dokáže ostatním lidem říct ne. Celý příběh jí zdárně sekunduje Thorne, což je postava z celé knihy, podle mě, nejlepší. Jeho hlášky byly opravdu vtipné a knize dodávaly na lehkosti. Jsem moc zvědavá na jeho další osudy, a jak zamíchá s osudem Cinder.
Co se týče Scarlet, musím přiznat, že jsem si ji neoblíbila natolik, jako Cinder. I proto se mi její pasáže četly o něco hůř a kolikrát jsem se přistihla, že se nesoustředím. Přesto jsem dokázala ocenit, jak moc pro ni rodina znamená, a co vše pro ni dokáže obětovat.
Vlk pro mě zůstává tak trochu záhadou. V knize nedostal příliš prostoru, abych si ho dokázala oblíbit, ale na druhou stranu jsem s ním problém neměla. Jediné, co mi tak trochu vadilo, byl vztah mez ním a Scarlet. Měla jsem pocit, že se vyvinul tak nějak z ničeho.
Zatímco první díl byl takový pomalejší rozjezd, ten druhý už byla pořádná jízda. Všechny informace, které jsme se dozvěděli v díle prvním, se teď výborně zúročily a čtenář si tak už pouze užívá lehce plynoucí děj. A jak už jsem zmínila, jelikož bych knihy neoznačila za retellingy, vůbec se neodvažuji hádat, co nás čeká v dalších pokračováních.
Meyer rozhodně dokázala, že je to paní spisovatelka. Dokázala vytvořit výborné knihy s ještě lepšími postavami a skvělým příběhem z, na první pohled, obyčejných retellingů. Já už se teď nesmírně těším na rok 2014, kdy má vyjít další díl, tentokrát ze Sahary.
Žádné komentáře:
Okomentovat