Meg Cabotová - Místo pro princeznu!

Uplynul ani ne měsíc od chvíle, co se Mia dozvěděla, že je princezna, a ona si na své nové postavení začíná zvykat. Co jiného jí ostatně taky zbývá. Její otec žádné další děti mít nemůže, a když jednou jste dědic trůnu, těžko můžete říct: "Bylo to fajn, ale balím to." Nemluvě o tom, že nic podobného by Améliina babička nikdy nepřipustila. Grandmere má poněkud svérázný způsob, jak dát najevo, kdo je aristokracie a jak se má správně chovat.

Na jednu stranu má princeznování své výhody. Krásné šaty, šperky, večírky pro vybrané hosty, cestování do cizích zemí... až na to, že Miinou jedinou oficiální povinností je brát hodiny princeznování u svojí babičky. O Vánocích totiž má být v Genovii představena jako budoucí kněžna a to si žádá náležitou přípravu. Grandmere by nikdy nepřipustila, aby její vnučka jakýmkoliv způsobem zneuctila knížecí rodinu. Asi není nutno podotýkat, že Mia není nijak zvlášť nadšená. Zvlášť když se její život začne nečekaně komplikovat. (Ne že by to do té doby měla snadné.)

Grandmere předpokládá, že když už je její vnučka celebritou, mělo by se toho řádně využít a domluví jí proto rozhovor v televizi. Mia z toho není nadšená. Vlastně se ze všech sil snaží vymyslet, jak se téhle "cti" vyhnout. Má totiž kupu vlastních starostí, jako třeba to, že její matka čeká dítě s jejím učitelem matiky nebo že jí jakýsi tajný ctitel začal posílat anonymní dopisy. Trochu moc vzrušení najednou pro čtrnáctiletou puberťáčku, která teprve začíná ochutnávat svět dospělých. A když se do toho všeho rozhodne zasáhnout Grandmere, může to skončit doslova katastrofou...

Stejně jako předchozí díl, i Místo pro princeznu je psáno formou deníkových záznamů občas prokládaných dopisem, nákupním seznamem nebo třeba internetovou konverzací. Styl je však nesmírně čtivý, poutavý a stránky rychle ubíhají. Díky Miiným trefným postřehům se můžete blíže seznámit z prostředím americké střední školy, kde (překvapivě) mají navrch sportovci a roztleskávačky. Jedná se o perfektní důkaz toho, jak moc je sport přeceňován a s inteligencí se nikam nedostanete. Vzhledem k tomu, že jsem vysokoškolačka humanitního zaměření, mě to poměrně mrzí.

Ve druhém dílu se vám navíc podaří i lépe poznat Miu a její přátele jako osobnosti. Takže z naší princezny máte někdy pocit, že se chová absolutně iracionálně (což k dospívání nepochybně patří), nebo až příliš rozumně (což je snad marná snaha získat uznání). A možná vám dokonce bude občas lézt trochu na nervy. To ale nic nemění na tom, že tahle normálně nenormální teenagerka je vlastně fajn.

Místo pro princeznu je ještě tenčí než Princezniny deníky, takže pokud hledáte nenáročné a oddechové čtení na nedělní odpoledne nebo večer, rozhodně si knihu přečtěte. Možná vás nenadchne, ale alespoň se na chvíli oprostíte od vlastních starostí a přenesete se do New Yorku, kde se sny skutečně plní. Nebo se to aspoň povídá. :)