Mia tráví vánoční prázdniny v Evropě. Pro většinu amerických teenagerů je to splněný sen, ne tak pro Miu. Zatímco její spolužáci si užívají zasloužené volno někde na lyžích nebo u moře, ona musí plnit roli následnice trůnu malé evropské zemičky Genovie. Což je všechno jen ne zábava. Alespoň ne pro dívku v jejím věku, která by ze všeho nejradši byla se svým přítelem ve Spojených státech.
Miin program sestává ze spousty společenských snídaní, obědů a večeří, charitativních akcí a důležitých státních návštěv. Mimo jiné je také poprvé oficiálně představena genovijskému lidu jako jeho budoucí vládkyně. A právě její televizní projev odstartuje zcela nečekané problémy. Mia se totiž v dobré víře zmíní o parkovacích automatech, které by mohly významně napomoci růstu státní ekonomiky. Čímž si sama na sebe uplete bič, protože ke všem nezajímavým povinnostem jí přibude ještě vysedávání v parlamentu a poslouchání nudných proslovů na téma jejího návrhu.
Jedinou Miinou útěchou jsou telefonáty do Ameriky, aby se mohla spojit se svými přáteli nebo Michaelem, s nímž akorát stačila začít chodit a už musela odletět. Vzhledem k velkému časovému posunu však obvykle telefonuje tajně pozdě v noci, respektive brzy ráno, což se nepříznivě projevuje na jejích schopnostech soustředit se přes den na státní povinnosti. A přispěje to k tomu, aby se díky Grandmére seznámila se slavnou klasikou Charlotte Brontëové Jane Eyrovou.
Aby bylo jasno, zbožňuju britskou klasiku devatenáctého století. Janu Eyrovou jsem četla, dokonce si díky ní pěkně procvičila francouzštinu, ale nikdy by mě nenapadlo brát ji jako návod pro skutečný život. Protože, co si budeme nalhávat, ta kniha vznikla před nějakými 160 lety, kdy žena nesměla na muže málem ani promluvit, nebyla-li přímo oslovena. V té době bylo údělem něžného pohlaví sedět v koutě a vyčkávat, zda se objeví vhodná partie. Vždycky mě proto pobaví, jak moc vážně Mia tuhle knížku bere.
Smyslem života většiny čtrnáctiletých dívek v současnosti je najít si co nejrychleji perfektního kluka, se kterým budou moct spokojeně zestárnout. Biblí je pro ně Bravíčko a všechny rady v něm se snaží důsledně plnit. Na druhou stranu ale vlastně o klucích nic moc nevědí. Především o těch starších, kteří už vyrostli z hloupých pubertálních nápadů. Mia je přesným prototypem takové dívky, její chování a myšlenkové pochody jsou občas úsměvné. Na to, jak zodpovědně se dovede chovat, si někdy až zoufale neví rady.
Vyprávění se drží v zaběhnutém stylu. Na stránkách svého deníku Mia popisuje všechno zajímavé, co se děje okolo ní a nechává ožívat lidi, kteří ji obklopují. Vylíčeno je zhruba 14 dní plus přesný popis programu jejího pobytu v Genovii. Děj pěkně plyne, nezadrhává se a rozumně se odvíjí. Na druhou stranu se vlastně neděje nic zásadního. Svým způsobem se celá tahle série řadí k sentimentálním dívčím románům, které nemají nijak hluboký příběh. Co však Cabotová umí, je vtisknout postavám svěžest a věrohodnost. A vybrat si skutečně neotřelý styl. Romány v dopisech se píší běžně, ale jak často se setkáte s románem ve formě deníku?
V průběhu příštího týdne přijdu s recenzemi na další díly. Tyhle knížky se totiž čtou neskutečně rychle. Takže až budete hledat nějakou oddechovku pro odpoledne na plovárně, s Princezninými deníky nemůžete šlápnout vedle. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat