Školní rok se přehoupl do své druhé půle, vlastně se téměř chýlí ke konci. To však neznamená, že by byl Miin život snazší. Spíš naopak. Mia zastává post předsedkyně školního výboru, protože vyhrála volby a odmítla Lilyin geniální plán o tom, že jí svou funkci přenechá. Teď tedy nese, alespoň částečně, zodpovědnost za dění ve škole, kterou se snaží změnit v lepší místo. Nicméně tato její snaha se obrátí proti ní, když zjistí, že dokázala za půl roku přivést školní výbor na mizinu. Stav jeho financí je totiž v minusu a nemá na to, aby zaplatil pro maturanty sál, kde jim mají být předány diplomy.
Ve slabé chvilce se Mia svěří se svými potížemi Grandmére. Tak nějak doufá, že by v sobě babička mohla překonat svou nesnesitelnou stránku a vnučce trochu vypomoci. A vlastně se neplete. I když Grandmére si pomoc představuje poněkud svérázným způsobem. Napíše totiž představení, dokonce muzikál, založený na skutečných událostech z genovijské historie. Jeho zinscenování mají pochopitelně na starost studenti SŠAE pod odborným dozorem. Není se co divit, že Mia pochybuje o Grandméřině zdravém rozumu. Vydělat chybějících pět tisíc dolarů však není jen tak. A protože prodávání vonných svíček Mia razantně odmítá a Lilyinu novému "geniálnímu" nápadu příliš nevěří, asi nemá jinou možnost.
Ale tím princezniny problémy nekončí. Její přítel Michael se totiž rozhodne, že uspořádá večírek. Má k tomu ideální příležitost - jeho rodiče na víkend odjíždějí a on tak má byt skoro sám pro sebe. Musí totiž pochopitelně dohlédnout na Lily, aby ji nenapadlo dělat nějaké nepřístojnosti. Mia mu účast na party slíbí, protože ho prostě nemůže odmítnout, je však zdrcena tím, že absolutně není večírkový typ a jakmile to její přítel zjistí, určitě se s ní rozejde.
Jako už tolikrát předtím projevuje Mia poněkud obsesivní a lehce nelogické chování. Děsit se toho, že není večírkový typ, je totiž zcela absurdní. Protože upřímně, co horšího se vám může na party stát, než že se nebavíte? Stresovat se kvůli tomu, že nejsem typ, který pravidelně někam zvou, je dost absurdní. Ve své snaze dokázat, že se na večírky perfektně hodí, je Mia poněkud směšná. Navíc její chování často postrádá jakýkoliv logický důvod. Jednoduše jedná impulzivně bez ohledu na to, že by možná bylo lepší na chvíli se zastavit a zamyslet se, než rovnou po hlavě vletět do problémů.
Občas mám pocit, že si Mia neuvědomuje, že existují i jiní lidé, kteří mohou mít problémy a že svět se netočí jen kolem ní. Nemyslím si, že by byla sobecká nebo sebestředná, spíš si nevěří, a proto veškeré problémy, které vyvstanou, dává za vinu sobě. A co hůř, občas před nimi radši uteče, než by se je snažila hned na místě vyřešit.
V tomto díle je konečně odhalena pravá totožnost Kluka, co nesnáší kukuřici v chili. Uvažovala jsem, jestli to autorka měla v plánu od samého začátku, nebo se jí to pouze hodilo do rozjetého příběhu. Každopádně to není špatně, nový hrdina výborně zapadá, i když zatím není zcela jasné, jakou roli bude v příběhu hrát. Ano, dá se to odhadnout, ale jisti si být nemůžeme.
Opět všechno sledujeme Miinýma očima a největší část knihy proto zabírají její vlastní problémy, které jsou sice svým způsobem neskutečně malicherné, ale pro ni mají zásadní význam. Na druhou stranu, na někoho, komu ještě nebylo šestnáct a navíc je princezna, je Mia pozoruhodně normální. Sice stále poněkud dětsky naivní, ale americký způsob života je zkrátka jiný než ten náš. Občas se mi zdá, že americkým teenagerům chybí jistý nadhled nebo širší povědomí o světě okolo nich. To, co Mia označuje za genialitu, je víceméně evropský způsob myšlení, který je nám vlastní.
Cabotová drží příběh od začátku na slušné úrovni, která díkybohu není kolísavá, jak se u delších sérií stává. Neztrácí se v příběhu ani v postavách, drobné chybičky bych připsala na vrub spíš editorovi než autorce. Princezniny deníky tak zůstávají příjemným letním čtením k vodě nebo třeba do deštivého podzimního odpoledne. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat