Pohádka je zvláštní časoprostor, v němž neplatí pravidla běžného světa. Kde dobro stojí proti zlu, snaží se ho porazit a většinou se mu to daří. Realita oproti tomu jen málokdy bývá černobílá. Zahrává si s lidskými osudy a vede je nečekanými směry, které nikdo nedokáže předvídat. Staví jim do cesty překážky a škodolibě se baví tím, jak těžké je jejich překonání. Ne, obyčejný život rozhodně není pohádkově snadný.
Tyler a Barrett jsou dva bratři a dalo by se říci životní ztroskotanci. Oba si v mládí vysnili závratnou kariéru, která je proslaví a zlepší jejich život. Namísto toho tvrdnou v newyorském Bushwicku a protloukají se životem bez cíle a plánů do budoucna. Nic jim nevychází tak, jak by si představovali, a už toho prožili tolik, že v nic dalšího nedoufají. Prostě jenom existují a snaží se udržet nad vodou všemi dostupnými prostředky.
Tyler vždycky toužil být slavným muzikantem, skládat dokonalé písně, které budou mít světu co říct. Místo toho skončil jako barman v zapadlém podniku, jehož majitel mu dovoluje jednou týdně zahrát pro pravidelné hosty. Stará se o svou umírající přítelkyni a v mezičase se snaží složit perfektní hit. Což se mu nedaří ani za vydatného přispění kokainu jako inspiračního zdroje. Barrett jde z jednoho neúspěšného vztahu do druhého. Stále doufá v to, že potká lásku svého života, ale s přibývajícím věkem se jeho šance výrazně snižují. Navíc neustále naráží na stejné typy mužů, kteří si s ním pár týdnů, případně měsíců užijí a pošlou ho pryč. A přestože Barrett pokaždé věří, že tenhle je tím pravým, realita jej pokaždé znovu zasáhne s ničivou silou a otřese jím.
Cunningham píše velmi specifickým způsobem. Na jednu stranu dokáže ve výstižné zkratce vykreslit situaci, na druhou se stejně umně topí v popisech. Nevyjadřuje se nijak květnatě, jeho hlavním záměrem je vystihnout danou atmosféru a lidské charaktery. Píše o obyčejných, lehce průměrných lidech, kteří jsou svým přístupem k životu až nesympatičtí, ale přesto k nim čtenář cítí zvláštní druh náklonnosti. Autor brilantně staví jednotlivé věty, v nichž každý výraz zapadá na své místo a vytváří jistou vnitřní harmonii.
Příběh není celistvým vyprávěním. Jedná se o krátké útržky ze života obou bratrů, do nichž více či méně zasahují další postavy. Cunninghamovým cílem není postihnout osudy Tylera a Barretta v jejich úplnosti, spíše chce vypíchnout banální, obyčejné momenty, které však ve správných kulisách mohou působit nevšedně. Tematizuje rodinná pouta, majetkové problémy, drogy i pocit ztráty smyslu života, zároveň se však neutápí v zdánlivě hlubokých myšlenkách. Všechno servíruje syrově a bez zbytečného přibarvování, ovšem velmi poetickým jazykem.
Sněhová královna je po formální a jazykové stránce velmi příjemným čtenářským zážitkem, byť příběhově je nesmírně banální a v mnohém až nezajímavá. Osudy obou bratrů jsou spíš obrázkem životních proher než úspěchů a mohou budit až opovržení, především pro nekonečnou letargii obou a neschopnost pohnout se někam dál. Zejména pro Cunninghamův jazyk však stojí za to po knize sáhnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat