Kniha nás zavádí do Velwetie, země skládající se z řady různých království obývaných tajemnými bytostmi. Elfy, trpaslíky a především vlkodlaky, o nichž to celé v podstatě je. I když... není vlkodlak jako vlkodlak a jsou pouta, která nejdou jen tak zpřetrhat.
Příběh nám představuje dvě dějové linie, které jsou vzájemně propojeny a dohromady vytvářejí kompaktní celek. Na jednu stranu ukazují život vlkodlaků ve smečce a pravidla, jimiž se řídí, na stranu druhou osamělé putování vlastní příslušníkům tohoto druhu. Synové pekel, jak bývají vlkodlaci nazýváni, se v dávné minulosti rozštěpili na dvě skupiny. V podstatě dva oddělené druhy, které existují vedle sebe a navzájem se ovlivňují. Jsou to Weer worfové, z nichž však zbývají poslední dva zástupci, a Temnovlci, kterých je sice celá smečka, ale zato jedna generace za druhou degenerují. Celý tento druh spěje k zániku. Pokud se neobjeví někdo, kdo s tím něco udělá.
Děj nás nejprve zavádí do prostředí smečky řídící se přísnými pravidly s pevně stanovenou hierarchií. Její vůdce je však zavražděn a vedení by se měl ujmout právoplatný dědic. Tím je jeho dcera Aragen, v jejíž neprospěch však mluví řada faktorů - především přílišné mládí. V pouhých šestnácti letech je to málem ještě štěně. Jak by mohla vědět, co je pro její smečku nejlepší? Ukáže se však, že Aragen je silnější, než se na první pohled zdá. A že nikomu nedovolí stavět se jí do cesty. Její práva jsou pouze její. A ona se neštítí použít jakýchkoliv prostředků, aby dosáhla svého cíle.
Druhá dějová linka startuje po výrazném skoku v čase - nějakých dvaceti letech. Pro vlkodlaky, kteří se běžně dožívají pěti set let, je to jen okamžik. A do cesty nám vstupuje druhý hrdina. Neran, příslušník druhé skupiny vlkodlaků, tzv. weer worfů. Spolu se svým bratrem je jediným příslušníkem této prakticky vyhynulé "smečky". Jeho minulost však halí řada tajemství a visí nad ní hromada otazníků. Jediné, co víme, je, že potřebuje najít Étarlininy slzy. Kouzelný nektar mající léčivé schopnosti. Proč a pro koho? To už nám neprozradí. Alespoň ne v úvodu.
Aby dosáhl svého cíle, musí se spojit s elfkou Liadel. Ta jediná totiž ví, kde by měl tajemnou rostlinu pokrytou léčivými kapkami hledat. Vzájemná spolupráce není vhod ani jednomu z nich, zdá se však, že nemají na výběr. Vydávají se proto na cestu, která může pro oba znamenat konec jejich životů, jak je do té doby žili. Nezáleží na tom, jestli kouzelné slzy najdou nebo ne. Oba totiž pečlivě skrývají svá tajemství. Tajemství, jejichž odhalení může mít fatální následky.
Hlavní postavy jsou víceméně dvě - každá s nich je nositelem jedné linie příběhu. V první řadě je to Aragen. Oslnivě krásná, svůdná a stejně tak nebezpečná vůdkyně Temnovlků. Žena, která nikdy neodpouští a všechny zneužívá pro vlastní potřeby. Žena, která je ke světu krutá, která se mu mstí za to, že neměla nárok na štěstí. Její pohnutky jsou na jednu stranu pochopitelné, jistým zvráceným způsobem i ušlechtilé. To jí však nedává oprávnění dělat všechna zvěrstva, jimiž si zajišťuje poslušnost smečky.
Druhý hlavní hrdina, Neran, by měl být jejím pravým opakem. Černý a bílý hrdina, tak to obvykle chodívá. Skutečnost je ale úplně jiná. Neran není úplně špatný a není to ani člověk zneužívající své síly či hrnoucí se přes mrtvoly. Přesto nemá čistý štít. Neobětuje se pro druhé, nemá potřebu zachraňovat lidi, k nimž ho nic neváže. Že některé jeho činy jsou vlastně ušlechtilé a že on sám není tak špatný, jak se na první pohled jeví, se ukáže až v průběhu příběhu. Lidská, nebo v tomto případě vlkodlačí, srdce se totiž mění, když se ukáže ten správný člověk.
Neranova dějová linie by nebyla úplná, kdyby do ní nezasáhla Liadel. Elfka, která je na základě události v nepříliš vzdálené minulosti vlkodlakovi zavázána, a proto nucena řídit se jeho vůlí. Tvrdí, že se změnila, že už není tím člověkem z minulosti. Ale... kým tedy je? A je vůbec možné jí věřit? Neran si je jistý jenom jedinou věcí - že před ním rozhodně nevyložila všechny své karty.
Pokud jde o postavy, měla bych jednu drobnou výtku. V poměru k rozsahu textu jich je příliš mnoho, navíc většina z nich zcela marginálního významu. Zajisté, epizodní role do každého příběhu patří. Obvykle však dvě až tři. V Synovi pekel se však těch epizodních roliček objevuje tolik, že člověk pomalu ztrácí přehled a hlavně marně uvažuje, proč jsou pro příběh důležité. Většina se totiž jenom mihne, aniž by ovlivnila děj nebo hlavní hrdiny. S nimi nebo bez nich, smysl vyprávění se nezmění. A ta druhá varianta by v tomhle případě nejspíš byla lepší.
Kniha je rozhodně napsána čtivě, pár poznámek si přesto neodpustím. Tím, že je autorka Češka, si může dovolit používat poměrně širokou zásobu. Občas to však svádí k použití ne právě ideálních výrazů. Především jde o různá slova hovorového charakteru, která působí tak trochu jako pěst na oko. V přímé řeči pochopitelně nijak nevadí, mimo ni však vypadají dost zvláštně a často by se dala nahradit vhodnějším výrazem.
Mírně problematické mi přišly i některé dialogy. Většina z nich má v příběhu své pevné místo a posouvá děj dopředu, některé však působí, jakoby měly pouze nafouknout rozsah. Ve své podstatě jsou to totiž jen plané "plky" o ničem, a kdyby byly vypuštěny, příběh by tím nijak netratil. Jejich obsah by se dal vypustit, případně shrnout do jednoho prozaického odstavce.
Syn pekel pro mě byl v podstatě příjemným překvapením. Vzhledem k tomu, že jsem měla tu čest se všemi předchozími knihami autorky, mohu konstatovat, že se zlepšuje. Ať už se jedná o výstavbu textu, dramatičnost příběhu, nebo vývoj postav. Stále to má své mouchy, přesto si myslím, že se jedná o zatím nejlepší počin z pera Burdové. Doufejme, že po skvělém vykročení pokračování nezklame.
Žádné komentáře:
Okomentovat