Mnoho povyku pro nic

Autor: William Shakespeare

Překlad: Martin Hilský

Premiéra: 24. 6. 2014

Uvádění: Letní shakespearovské slavnosti

Režie: Jiří Menzel

Obsazení

Don Pedro - Miloš Vávra

Benedick - Václav Jílek

Claudio - Radúz Mácha / Tomáš Vaněk

Don John - Jan Révai

Borachio - Jan Jankovský

Konrád - Václav Liška

Leonato - Daniel Rous

Héró - Adéla Petřeková

Beatrice - Petra Horváthová

Antonio - Pavel Nový

Margareta - Natálie Řehořová

Ursula - Marie Štípková

Mnich Francis - Vladislav Beneš

Puškvorec - Petr Čtvrtníček

Šťovíček - Leoš Noha

Hugo Placka - Jaroslav Šmíd

Jirka Uhlíř - Martin Kubačák

Kostelník & Posel - Ctirad Götz / Václav Rašilov

Komedie o tom, že někdy je zapotřebí lsti, aby si dva lidé uvědomili, že za jejich vzájemným špičkováním ve skutečnosti nestojí nenávist, ale city zcela opačné. I tak by se dalo ve stručnosti charakterizovat Mnoho povyku pro nic, jedna z mých nejoblíbenějších Shakespearových komedií. Jiří Menzel svou úspornou režií a za přispění řady vynikajících herců vytváří na jevišti hravou letní podívanou, která pobaví a pohladí na duši.

Beatrice má pěkně proříznutou pusu, a přestože je nepochybně krásná a inteligentní, její ostrý jazyk všechny případné ženichy odrazuje. Ne že by kvůli tomu nějak zvlášť truchlila - vdavky jsou totiž to poslední, o co by stála. Benedick soustavně prohlašuje, že se nikdy neožení - ledaže by našel ženu ctnostnou, krásnou a chytrou. Protože se však dle jeho názoru tyto tři vlastnosti nikdy neskloubí v jediné bytosti, je odsouzen zůstat starým mládencem. Jeho přátelé jsou však odhodláni jej oženit a navíc jsou přesvědčeni, že ideální žena pro něj existuje. Stejně tak přítelkyně Beatrice si jsou víc než jisté, že by jí to náramně slušelo právě s Benedickem. Teď už jen vymyslet dostatečně chytrou lest, která by těm dvěma ukázala, že patří k sobě...

Mnoho povyku pro nic je obdařeno krásným textem plným slovních hříček, v němž tvůrci příliš neškrtali. Inscenace by se tak s trochou nadsázky dala označit za konverzační komedii, v níž se postavy přebíjejí chytrými poznámkami a dvojsmyslnými slovními obraty, které dokážou polechtat divákovu bránici. Neškrtalo se ani v případě postav, kterých se na jevišti promenují téměř dvě desítky. Přesto scéna nikdy nepůsobí přeplněně, málokdy se totiž sejdou všichni najednou. Hromadné scény jsou navíc kompenzovány jinými, v nichž postavy pronášejí monology nebo spolu vedou vášnivý dialog.

Představení jednoznačně dominuje ústřední dvojice, tedy Beatrice Petry Horváthové a Benedick Václava Jílka, a není to jen tím, že mají k dispozici nejvíce textu. Jejich vzájemné přestřelky a provokace jsou pořádně jiskřivé a překypují energií. Každý z nich dokáže naplno ovládnout jeviště, je-li na něm sám nebo s jinými postavami, ve vzájemných scénách pak oba herci nalézají dokonale vybalancovanou rovnováhu. K nejlepším patří jednoznačně monology, v nichž se oba probírají svými city.

Většina promluv je silně cílena na diváky. Postavy sice hovoří k sobě navzájem, ale často se při tom na sebe nedívají a předávají svá slova přímo obecenstvu. Částečně je to dáno nepochybně skutečností, že se hraje v plenéru a akustika je tudíž jiná než v případě klasického divadelního sálu, z větší části se však jedná o režijní záměr. Promluvy k divákům se totiž objevují zejména v momentech, kdy postavy řeší nějaké zásadní dilema, s jehož rozlousknutím by obecenstvo mohlo potenciálně pomoct.

Menzelova inscenace Mnoho povyku pro nic je svěží podívanou, která si neklade žádné hluboké filosofické otázky, ale chce jednoduše pobavit. Režie se vyhýbá jakýmkoliv větším experimentům a podává Shakespearovu komedii ve velmi umírněném klasickém pojetí. Díky tomu však může naplno vyniknout krása Shakespearova jazyka a brilantního Hilského překladu, který v případě této komedie hraje zásadní roli. Pokud si tedy potřebujete na chvilku oddechnout od každodenních starostí a užít si trochu milostného špičkování, je Mnoho povyku pro nic tou správnou volbou.