Autor: Tadeusz Słobodzianek
Překlad: Eva Bergerová
Premiéra: 12. 12. 2012 (derniéra duben 2016)
Uvádění: Divadlo Komedie
Režie: Jan Novotný
Obsazení
Zocha - Hana Kusnjerová
Menachem - Jakub Chromeček
Dora - Kristýna Leichtová
Jakub Kac - Vilém Udatný
Rysiek - Filip Kaňkovský
Abram - Jan Hofman
Wladek - Jiří Racek
Zygmunt - Jaromír Nosek
Rachelka, později Mariana - Eva Vrbková
Heniek - Michal Slaný
Délka představení: 2 h 15
Hra nese podtitul Historie 20. století ve 14 kapitolách a je de facto průřezem zásadními momenty polských dějin minulého století. A není pochyb o tom, že se jedná o kapitoly, na které by Poláci s radostí zapomněli...
Začíná to idylicky - bylo jich deset, deset spolužáků s velkými sny a plány do budoucna, do jejichž životů však zasáhla válka. Nejprve museli čelit Rusům, poté Němcům, ale hlavně sobě navzájem. Mezi kamarády, kteří spolu sdíleli lavice a tančili na zábavách začala pomalu růst nepřekonatelná zeď. Někteří z nich totiž nebyli Poláci. Byli to Židé. A jako takoví přece nemají ve slušné společnosti co dělat.
Autor se nechal inspirovat skutečnými událostmi a vytvořil mozaiku rozličných životních osudů. Jsou mezi nimi oběti pogromu, emigranti, zachránci Židů, konvertité, kolaboranti... Hra je drsnou ukázkou polského nacionalismu a antisemitismu a místy je tak silná, že bere dech a tlačí slzy do očí.
Zásadní slabinou textu je značná nedějovost. Přestože o drama není nouze, většina se ho odehrává jen prostřednictvím vyprávění jednotlivých postav. Vidíme toho skutečně málo, většinu navíc pouze v náznacích. Zatímco první půle je emocionálně nabitá a velmi silná, ve druhé jako by autor ztrácel dech. V závěrečné kapitole si aktéři donesou židle téměř na forbínu a přeživší hrdinové dovypráví své příběhy. Osudy některých z nich vyvolávají otázku, jestli vůbec existuje nějaká vyšší spravedlnost, přičemž se nabízí dost pesimistická odpověď.
Scéna je jednoduchá, což ničemu nepřekáží, protože je díky tomu snadno přestavitelná. Bohužel režisér se nevyvaroval některých otřepaných klišé, jako je rudá nacistická vlajka v zadní části scény, nebo svícení do diváků. Je pravda, že tento efekt zvyšuje dramatický účinek dění na jevišti, protože divák je odkázán pouze na zvukovou stránku, stejně by však fungovalo i úplné zhasnutí. Nemůžu se proto ubránit dojmu jisté prvoplánovosti.
Co stojí za vyzdvižení jsou herecké výkony. Všichni aktéři podávají vesměs vyrovnaný výkon a jsou spolu v dokonalé souhře, což výrazně pomáhá celkovému vyznění. Za zmínku stojí především Zygmunt Jaromíra Noska, který dokáže proplouvat životem za každých okolností, upsat duši jakémukoliv režimu a nakonec stejně vyváznout s čistým štítem. Jeho postava diváky stejnou měrou irituje jako nutí zatínat pěsti a jak už bylo zmíněno výše, vyvolává otázku po jakési vyšší spravedlnosti. Výrazný je rovněž výkon Evy Vrbkové zpodobňující židovskou dívku Rachelku. Ta přežije válku v úkrytu a po jejím skončení je donucena ke křtu a sňatku s Polákem - jen tak se může zachránit. Z veselé dívky pevně oddané židovské víře se postupně stává vykořeněné žena, která nikam nepatří a kterou život neuspokojuje. Manželství ji zklamalo, necítí se být Polkou, ale zároveň až není ani Židovka. Rysy v tváři jí pomalu tvrdnou, až ji zcela promění v zapšklou bytost, která už nemá co očekávat.
Naše třída je hra velmi silná. Může být brána jako dokument, ale mnohem spíš jako podobenství o lidských životech v totalitní společnosti. Otázky, jež nastoluje, jsou věčné a nikdy z nás si na ně uspokojivě neodpoví. Jak bychom se zachovali my, kdybychom byli na místě obětí nebo jejich katů? Jak bychom volili? A může být vůbec nějaká volba správná? Přestože představení je velmi psychicky náročné, stojí za návštěvu. Už jen proto, že otevírá témata, o nichž bychom neměli mlčet a rozhodně bychom na ně neměli zapomenout.
Žádné komentáře:
Okomentovat