Priscilla Lim se narodila jako princezna v jedné z nejbohatších a nejvlivnějších čínských rodin. Její dětství poznamenal nejprve fakt, že nebyla čistokrevnou Číňankou, nýbrž míšenkou (její matka pocházela ze Švýcarska), a následně nástup Mao Ce-tunga. Přesídlila do Hong Kongu a odsud dál do Spojených států, kde pracovala pro UNICEF. Těchto několik vět je tím jediným, co se o ženě, po níž je kniha pojmenována, dozvíme.
Ota Ulč zřejmě plánoval sepsat knihu jako poctu své zesnulé manželce. Ač chválihodný záměr, příliš se mu nevydařil. Namísto vyprávění o Priscille a jejích jistě zajímavých životních osudech, názorech a postojích je totiž čtenáři předkládán jakýsi zmatený cestopis z několika výletů kolem světa, které Ulčovi uskutečnili. Priscilla se v příběhu objevuje pouze sporadicky jako tichý společník autora, který ho provázel životem po víc než padesát let. A přesto se zdá, že Ota Ulč svou manželku vlastně pořádně neznal, protože informací o ní podává skutečně pomálu.
Jednou ze zásadních slabin knihy je absence jakéhokoliv příběhu nebo alespoň jednotící linie. Ano, autor víceméně chronologicky popisuje cesty své rodiny všude po světě, činí to však dost chaoticky. O různých místech sděluje různé informace, které jsou mnohdy zajímavé, ale neuspořádané a čtenář se v nich ztrácí. Mnohdy není jasné, jestli Ulč hovoří o zážitku z doby první či opakované návštěvy, případně zda se nejedná o zážitek někoho třetího. Informace jsou navíc servírovány velmi nerovnoměrně. Některá je rozepsána do tří odstavců, načež následuje pět vět s pěti různými fakty. Rovněž velmi často se informace dublují, takže o tomtéž si můžete přečíst na třech různých místech v knize.
Problematický je i sám jazyk, jímž je kniha napsaná. Autor se vyjadřuje dosti svérázným způsobem, na nějž je třeba si nejprve zvyknout. Místy to připomíná češtinu 19. století, která si v těžkém zápase s němčinou teprve hledala své místo ve světě. Skladba řady vět je ryze německá - tedy přijde podmět, pak řada předmětů, přívlastků a příslovečných určení a teprve na samotný závěr významové sloveso. Nejen že to zní divně, často to dokonce komplikuje porozumění. V některých větách je sloveso vůbec vynecháno, laskavý čtenář si domyslí.
Kladně hodnotím oživení textu autentickými fotografiemi z autorova rodinného archivu. Na většině snímků je zachycena Priscilla a obrazová dokumentace je tak o ní mnohem víc než celá textová část knihy.
Priscilla je ve výsledku jakýmsi opusem na společné cesty manželů Ulčových, v nichž však suverénně hraje hlavní roli Ota. Čtenáři je předkládána velká řada neuspořádaných informací a faktů především o asijském světě, který Ota s Priscillou několikrát procestovali křížem krážem. Žena, jež vznik knihy inspirovala a o níž především by tedy měla být, se však v textu jenom několikrát mihne a čtenář se o ní, až na několik banálních informací, vlastně nic nedozví. Kvůli tomu pak příběh vyznívá jako chvástavé vyprávění Oty Ulče o tom, kde všude byl, co tam zažil a s kým se setkal. Od knihy, která slibuje příběh čínské princezny, jsem čekala mnohem, mnohem víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat