Peer Gynt

Autor: Henrik Ibsen

Překlad: Josef Vohryzek, Josef Brukner

Premiéra: 17. 3. 2017 (derniéra červen 2018)

Uvádění: Divadlo na Vinohradech

Režie: Martin Čičvák

Obsazení

Peer Gynt - Ondřej Brousek

Solvejg, Salašnice - Andrea Elsnerová

Bøjg, Begriffefeldt, Pasažér, Knoflíkář - Denny Ratajský

Matka Åse - Andrea Černá

Ženichův otec, Dědek z Doveru, Kapitán, Kněz - Otakar Brousek ml.

Zelená, Sestra ženicha, Salašnice - Antonie Talacková

Ženich, Monsieur Ballon, Feláh - Václav Jílek

Ingrid, Salašnice, Klubka na zemi - Jana Kotrbatá

Škaredé dítě, Master Cotton, Huhu, Hubený - Jiří Maryško

Kovář Aslak, Pan Trębacz, Husejn, Lodník - Viktor Javořík

Svatebčané, Trollové, Hlasy temnoty a ptáků, Opice, Blázni, Námořníci, Smuteční hosté, Klubka na zemi - všichni

Délka představení: 3 h 15

Ibsenova dramatická báseň Peer Gynt byla v Čechách poprvé uvedena roku 1916 v Městském divadle na Královských vinohradech. A právě sem se slavný norský lhář po sto letech opět vrací. V režii Martina Čičváka se divákům představuje svěží, byť poněkud dlouhá inscenace, jejíž stopáž čítá bezmála tři a čtvrt hodiny.

Celkové pojetí je poměrně minimalistické a to ve všech ohledech. Úsporná a zároveň velmi abstraktní scénografie Hanse Hoffera sestává víceméně pouze z rozměrné dřevěné šikmé konstrukce, jejíž funkce a význam se proměňují v závislosti na herecké akci. Konkrétní prostředí jednotlivých scén je upřesňováno především promluvami herců, případně promítáním fotografií (například egyptská Sfinga) či charakteristickými rekvizitami (za všechny jmenujme nafukovací člun). Ústřední konstrukce může být chápána i symbolicky - jedná se o Peerovu životní cestu za sebepoznáním, na jejímž konci ho buď čeká vzestup, nebo strmý pád. Je příznačné, že závěrečná scéna se nakonec odehraje v jejím středu, tedy ani nahoře ani dole.

Tvůrci zdá se zcela rezignovali na jakoukoliv pohádkovou atmosféru a místo toho se na jevišti pokouší vytvořit obraz reality, byť do značné míry stylizovaný. Po větší část představení je scéna ostře nasvícena, přestože ne vždy celá a do všech detailů. Jen výjimečně dochází k práci s kontrastem světla a stínu a ještě zřídkavěji je využit barevný filtr. Vzniká tím až dojem určité civilnosti, která je však v ostrém protikladu s veršovaným textem, protože rým není struktura pro lidskou řeč přirozená. Tuto kontrastnost ještě zdůrazňují velmi realistické kostýmy, které si za základ berou běžné každodenní oblečení jen občas doplněné stylizovaným detailem. Tvůrci přiznaně oscilují mezi abstraktní stylizací a konkrétní realitou, čímž na jevišti vzniká zajímavé napětí.

Poněkud problematické je hlavní téma inscenace. Trochu to působí, že se tvůrci nemohli rozhodnout, o čem vlastně chtějí svého Peera Gynta hrát, a proto ve hře nechali snad až příliš motivů. Je zachováno všech pět původních dějství, tvůrci si pohráli pouze s jejich délkou. I přes nepochybný zásah dramaturgie se však v inscenaci objevují hluchá místa, především v podobě zbytečně dlouhých monologů či dialogů. Ty sice mají své opodstatnění, protože slouží k podtržení konkrétních témat, v nejednom případě by však neuškodilo jejich zkrácení. Podobně to je i s komickými vsuvkami, které sice zpočátku působí humorně a nápaditě, ale s prodlužováním výstupu se jejich zábavné kouzlo ztrácí a přerůstá do úmornosti.

Hlavní otázkou, již se tvůrci snaží zodpovědět, je postavení člověka ve světě a jeho touha po nalezení životního cíle. Jejich Peer Gynt je de facto zbytečný člověk. Chronický lhář, který životem proplouvá tak lehce, jak jen to jde. Vždy hledá ta nejsnazší řešení, která mu navrch mohou přinést prospěch. Je to sebestředný sobec, který má své světlé chvilky, ale přesto jeho život postrádá smysl. Pohrdá trollským mottem "žij sám pro sebe, a to ti stačí", protože je bytostně přesvědčen o tom, že člověk musí být něco víc, sám sebou. V závěru se však ukazuje, že bez ohledu na procestované země a vykonané činy Peer Gynt nepochopil, kým ve skutečnosti je. Žil pouze sobecky sám pro sebe, aniž by se kdy podíval do vlastního nitra. Konečné prozření o nesmyslnosti vlastního počínání pro něj přichází moc pozdě. Závěr inscenace tak má do jisté míry apelativní charakter

V Ibsenově dramatu vystupuje velké množství především epizodních postav, na něž Peer Gynt v průběhu své životní cesty naráží. Většinu z nich se tvůrci rozhodli zachovat, ovšem sloučili herecké party. Se dvěma výjimkami tak každý herec na scéně zpodobňuje několik různých rolí. Například Otakar Brousek ml. nejprve vystoupí jako otec nevěsty, následně jako král trollů a v samotném závěru coby kněz; Jana Kotrbatá je nejprve nevěstou Ingrid, vzápětí divoženkou a nakonec Peerovou myšlenkou. Jednotlivé postavy téhož herce jsou od sebe obvykle odlišeny drobnou změnou kostýmu nebo třeba jenom kostýmního detailu.

V titulní roli Peera Gynta exceluje Ondřej Brousek, který po celou dobu trvání představení nesleze z jeviště. I pokud právě nepromlouvá, je přítomen alespoň jako tichý posluchač, který na mluvčího neverbálně reaguje nejčastěji mimovolnými gesty či úšklebky. Brousek na jevišti ukazuje dokonalý přerod ze samolibého floutka, který nic nebere příliš vážně, ve starce, jemuž život protekl mezi prsty, aniž by objevil jeho smysl. Tato změna je patrná z tónu i intenzity hlasu, gest i grimas.

U ostatních postav se dá jen těžko mluvit o jakémkoliv psychologickém vývoji, protože jde povětšinou o figurky, jež Peer potkává na své cestě životem, s nimiž se konfrontuje, ale které zase rychle zmizí. Škála jejich výstupů je velmi rozmanitá, a sahá od hudebně-tanečního čísla, přes satirickou parodii až k naprosté civilnosti. Ta se projevuje například v samém závěru hry, kdy kněz shrnuje, co byl Peer Gynt vlastně za člověka. Umírněný projev a příjemná barva hlasu Otakara Brouska ml. proměňuje tento výstup v jeden z nejsilnějších momentů představení.

Peer Gynt v Divadle na Vinohradech je poměrně pesimistickou inscenací o lidském hledání sebe sama, která je sice místy poněkud zdlouhavá, ale stále se drží na hranici únosnosti. Tvůrci pracují s poměrně jasným poselstvím, které divákům sdělují především skrz Ondřeje Brouska v titulní roli, jehož herecký výkon si rozhodně zaslouží uznání.