Co z nás vlastně dělá lidi? Naše schopnost milovat, odpouštět a vážit si sebe navzájem? Možnost žít jako člověk a užívat si každý nádech a každý den? Ale co když vám najednou tohle všechno vezmou... jak těžké je zachovat si lidskost, když víte, že jediné, co vás čeká, je smrt?
Lině je patnáct, právě se jí splnil sen o studiu na umělecké škole, je obklopena milující rodinou a má všechno, co si dívka v jejím věku může přát. Pak ale krutě zasáhne válka. Píše se rok 1941, pobaltské republiky jsou obsazeny Sověty a připojeny k SSSR a právě zde probíhají čistky. Litevská, lotyšská a estonská inteligence je na překážku, Sověti proto musí vymyslet efektivní způsob, jak se jí zbavit. Nejlépe i s jejich rodinami. Jedné letní noci tak do bytu Lininých rodičů vtrhnou sovětští vojáci a přikážou jim odejít. Každý si smí vzít jen jedno zavazadlo a nikdo netuší, kam budou směřovat jejich příští kroky...
Linina rodina není jediná, která je připravená k deportaci. Na nádraží stojí vlaky, dobytčí vagony jsou přeplněné vyděšenými dětmi a jejich matkami, kam se ztratili muži nikdo netuší. Nemají jídlo ani vodu a netuší, kam jedou. Ve vzduchu se vznáší atmosféra strachu. Nikdo neví, jestli s koncem dne neskončí i jejich životy. A pokud přežijí, kde vzít naději, když víte, že svět už bude jenom horší?
Vlaky se nakonec pohnou kupředu a odváží svůj živý náklad daleko do míst, kde prakticky neexistuje civilizace. Sovětský svaz je poset pracovními tábory a co se stane za Uralem, tam i zůstane. Svět nemá ponětí o tom, jak je s nedobrovolnými pracovníky nakládáno, v jakých podmínkách musejí žít. Lina a její blízcí se nakonec ocitnou na Altaji. V pracovním táboře, kde po nich chtějí, aby okopávali řepu. A to je teprve začátek...
Lina je tak trochu svéhlavá, tvrdohlavá a sobecká. Její hlavní snahou je ochránit své blízké i sama sebe, ale někdy ve své snaze zachází přeci jen trochu daleko. Občas se jí zdá, že svět se točí jen kolem ní a že jen ji ničí situace, v níž se ocitla. Neuvědomuje si, že ostatní trpí úplně stejně, ne-li hůř. Aby si zachovala zdravý rozum a aspoň trochu optimismu, kreslí obrázky. Zachycuje situace odehrávající se v táboře, portréty i své vlastní fantazie. A doufá, že bude mít šanci tyhle kresbičky poslat otci, který je podle nich jednoho dne najde.
Ve skutečnosti mi Lina jako hrdinka nebyla příliš sympatická. Chová se povrchně, přehlíží city druhých, umí ranit a někdy snad i cíleně chce. Přesto bych její osud nepřála nikomu. Ani nejhorší nepřítel si nezaslouží trpět tak, aby si sáhl na hranice lidskosti. Protože co jiného než prázdná apatická skořápka z vás zbude, když ztratíte vůli žít?
Ruta Sepetysová se svou knihou snaží lidem a především pak mladé generaci ukázat, jakých zvěrstev se dopouštěl Sovětský svaz. Každý zná hrůzy holocaustu, je to téma, které bylo dostatečně zprofanováno a zmedializováno. Z osobní zkušenosti vím, že Osvětim připomíná spíš rušný zábavní park, kde se turisté střídají jako na běžícím páse. Téma pracovních táborů v Rusku však stále zůstává tak trochu tabu. Všichni vědí, že existovaly gulagy, že do nich lidé byli posíláni za to, že vůbec žili, a přesto se o tom příliš nemluví.
V šedých tónech je úžasnou ukázkou toho, co všechno dokáže udělat člověk člověku. Je to popis světa bez lidskosti, bez slunce, světa zahaleného ponurým hávem. Nikdo z nás si nepřeje, aby se zopakoval holocaust a nikdo z nás by si nepřál ani návrat pracovních táborů na Sibiři, kde lidé trpěli jenom proto, že se narodili v okupovaném státě. Přitom ještě před pár lety byly řeči o něčem podobném tabu. Pustit si pusu na špacír o tom, že jste přežili pracovní tábor, znamenalo podepsat si rozsudek smrti...
Když v devadesátých letech sovětský režim padl a pobaltské republiky se osvobodily, poprvé proniklo na veřejnost, co se za hranicemi Sovětského svazu dělo. Díky vzpomínkám desítek lidí, kteří přežili, můžeme poznat dobu, jejíž návrat by znamenal ztrátu lidskosti celého lidstva. Protože kdo zavírá oči před zločinem, je stejně vinný jako ten, kdo jej vykonal.
Žádné komentáře:
Okomentovat