Feyre se dočkala svého pohádkového konce - zachránila svět před zlou čarodějnicí a vrátila se na Jarní dvůr se svým milovaným vladařem. Teď už zbývá jen svatba a všechno bude dokonalé... Až na to, že kdyby se měl příběh vyvíjet tak přímočaře, nebude o čem vyprávět. Takže se pochopitelně musí objevit nějaký ten drobný problémek. A pro Feyre to všechno možná nakonec skončí úplně jinak...
Amarantha byla s konečnou platností zlikvidována a Prythian čekají klidné časy. Alespoň by se to tak mohlo jevit. Feyre byla za svou odvahu odměněna proměnou ve vílu a nyní se učí v novém těle a s novými schopnostmi žít. A je to těžší, než by si myslela. Zvlášť když ji noc co noc budí děsivé noční můry o hrůzách, jež prožila v kraji pod Horou, a nablízku není nikdo schopný ji pochopit. Tamlin sice přísahal, že ji bude chránit a už nikdy nedopustí, aby jí někdo ublížil, ani on však nechápe, čím si jeho milovaná prochází.
Aby nebylo starostí málo, Feyre má stále ještě dluh vůči Rhysandovi, vladaři Nočního dvora, který se své dohody s ní rozhodně nehodlá vzdát. Feyre má každý měsíc trávit jeden týden na Nočním dvoře a dělat všechno, co po ní vladař bude chtít. A kdo ví, jak temné úmysly se skrývají v jeho zdánlivě ledovém srdci?
Oproti prvnímu dílu došlo k značnému posunu ve vývoji a psychologii postav, takže většina z nich působí relativně sympaticky a navíc se objevují i noví hrdinové, kteří příběhu dodávají nepopiratelný náboj. Feyre díky hrůzám, kterým musela čelit, dospěla. Najednou už to není ta zoufalá holčička toužící po lásce a pochopení, ale dospělá žena uvědomující si, že nic ve světě není zadarmo. Má však problémy se sama se sebou a svými činy vyrovnat, potřebuje podporu a pochopení a těch se jí nedostává. Na Jarním dvoře je sice na první pohled hýčkaná, na druhý je tam však děsivě sama. První část knihy tak ve čtenáři vzbuzuje dojem, že jednotlivé postavy sice žijí vedle sebe, ale ne spolu, protože si nedokážou vzájemně naslouchat a pochopit své potřeby. A proto si, často nevědomky, ubližují.
Druhou hlavní postavou je Rhysand, temný vladař Nočního dvora s děsivou pověstí. Jeho krutost je dobře známá po celém Prythianu, ovšem co když je to jenom maska, kterou nasazuje před světem, aby nikdo neodhalil jeho skutečnou povahu a zranitelnost? Feyre tráví v jeho blízkosti dost času na to, aby si začala uvědomovat, že Rhys má několik tváří, jednu zajímavější než druhou. Vývoj vztahu mezi těmito dvěma hrdiny je poměrně lehce předvídatelný a autorka představuje Rhyse možná v až příliš pozitivním světle, stále je to však psychologicky jedna z nejzajímavějších postav.
Příběh je vyprávěn v první osobě prostřednictvím Feyre, už se však na ni nesoustředí tolik pozornosti. Objevuje se celá řada poměrně barvitých popisů, byť některé působí trochu navíc. Drobnou výtku bych měla k překladu knihy, protože překladatelka zřejmě nemá příliš v lásce slova svůj a sebe. Jak jinak si vysvětlit, že v místech, kde by bylo záhodno je použít, se objevují zájmena jako můj, váš, tvůj atd. Na několika místech selhala také korektura, naštěstí se však jedná o nepříliš závažné chybky.
Dvůr mlhy a hněvu je čtivě napsaným příběhem, který je v mnoha ohledech předvídatelný, hýří akcí a dostává hrdiny do nezáviděníhodných situací, z nichž se jen těžko dostávají ven. Zároveň se však jedná o vycpávkové pokračování vyplňující krátké ticho před bouří. V Prythianu se totiž schyluje k válce a nikdo neví, co přinese.
Žádné komentáře:
Okomentovat