Název románu svádí k tomu považovat jej za strhující příběh o zhoubných lidských vášních a něco podobného slibuje i anotace. Očekávání a realita se však v tomto případě dost výrazně liší. Příběh je vlastně jakousi osobní zpovědí hlavního hrdiny, v níž s odstupem času líčí okolnosti, které jej dovedly k jeho současnému já. Víc než klasický příběh to však často připomíná sérii nesouvislých výkřiků, v nichž se mísí vzpomínky a představy s realitou a v němž dá dost práce se zorientovat.
David miluje Jade a pomalu ale jistě se stává součástí její rodiny. Pak mu však dívčin otec zakáže na měsíc přístup do domu. David tím trpí a aby měl šanci Jade spatřit, rozhodne se podpálit její dům. To, co začalo jako nevinný žert, se však záhy zvrhne v katastrofu a David se ocitá před soudem. Svou vinu otevřeně přiznává, místo do vězení je však poslán do psychiatrické léčebny. Život pro něj už nikdy nebude to, co dřív.
Po návratu z izolace soukromé kliniky se David snaží začlenit zpátky do života, ale především trpí nezkrotnou touhou znovu spatřit Jade. Její rodina se však dávno odstěhovala z města a vypátrat je nebude jen tak. David by ale za setkání se svou láskou dal cokoliv. Vůbec nezáleží na tom, že by se tím mohl poslat zpátky do ústavu. Život bez Jade pro něj nemá smysl. A on udělá cokoliv, aby ji znovu získal.
Román je napsán v první osobě z pohledu Davida, celé vyprávění je tak poněkud jednostranné. Svou roli v tom hraje i skutečnost, že hlavní hrdina není často schopen vnímat okolní svět realisticky a s dostatečným odstupem. Všechno si bere osobně a je hluchý k argumentům lidí okolo sebe. Má nutkavou potřebu vždycky prosadit svou a s názory a city druhých souhlasí jenom v případě, že se shodují s těmi jeho. Coby hrdina je tak něčím velmi nesnesitelný a nesympatický. Jeho pohnutky se možná dají pochopit, občas jsou však přeci jen přes čáru. Chování lidí okolo něj však není o moc lepší a i ono často působí nelogicky, až absurdně.
Příběh má velmi pomalý rozjezd, prvních několik kapitol je navíc nesmírně chaotických. Autor popisuje hrdinovu přítomnost nebo se vrací do jeho vzpomínek, ovšem dost zvláštním způsobem. V rozmezí několika stran se prolínají vzpomínky na doby dávno minulé s těmi na nepříliš vzdálené události, řeší se hrdinovo rodinné zázemí a vztah jeho rodičů, něco stěžejního však schází. Čtenář se nedozví prakticky nic o Jade, pomine-li okrajové, eroticky laděné vzpomínky. Autor vůbec nepopisuje její vztah s Davidem, onu spalující vášeň, která oba dohnala až na samý okraj propasti.
V románu se nachází několik velmi podrobně popsaných erotických scén, které působí téměř nechutně, o citech však autor obvykle mlčí. Oba hlavní hrdinové působí poněkud ploše, protože čtenář není v jejich chování, jednání či mluvě schopen objevit, v čem tkví jejich osudová přitažlivost. Co je základem jejich lásky? Proč bez sebe nemohou být? Žádných odpovědí se čtenáři nedostane. Při čtení tak bude mít místy pocit, že spíš než příběh o velké lásce a zhoubné vášni čte deník psychopata s podivně pokrouceným myšlením.
Nekonečná láska je poměrně slušně napsaná kniha, byť na čtivosti jí ubírají některé zbytečně popisné pasáže, postrádá však nosný příběh. Události se odvíjí jedna za druhou a mají určité důsledky, v závěru se však čtenář nedopátrá žádného hlubšího smyslu ani se nepřiměje nad příběhem přemýšlet. Celý příběh vyznívá do prázdna, chybí mu pořádné rozuzlení nebo pointa. Nejvíc ze všeho je tak Nekonečná láska zpovědí zvláštně psychicky narušeného jedince, který se snaží svou labilitu skrýt. A všechny ty velké city, které se autor snaží vyjádřit, tak zůstávají pouze vyprázdněným slovem žalostně volajícím po obsahu.
Žádné komentáře:
Okomentovat