Vila Tugendhat, funkcionalistický skvost skromně se skrývající v brněnské Černopolní ulici. Právě tato neobvyklá stavba se stala inspirací pro román Simona Mawera Skleněný pokoj. Unikátní prostor obývacího pokoje neseného kovovými sloupy a tvořeného pouze světlem a vzduchem dal knize název i zvláštní atmosféru místa, kde je všechno vidět, ale zároveň vše skrývá víc, než by se na první pohled zdálo.
Liesel a Victor Landauerovi jsou mladý pokrokový pár otrávený životním stylem svých rodičů. Přeumělkovaná secese se svými ornamenty a dekorativností se jim zajídá, touží žít po svém, jinak. A k tomu potřebují vhodný dům. A vhodného architekta. Ne každý totiž dokáže naplnit jejich ideu moderního, vzdušného prostoru, v němž se budou cítit pohodlně. Když jim však náhoda přivede na líbánkách do cesty zatím poměrně neznámého architekta jménem Rainer von Abt, je o autorovi jejich příštího domova rozhodnuto...
Rainer přijde s neobvyklým a ve své době pokrokovým řešením, které příliš neodpovídá prvorepublikovým standardům bydlení. Postaví extravagantní vilu složenou z přísných, ostrých, rovných linií a zasadí ji do svahu. Snaží se o vytvoření dokonalé harmonie mezi architekturou a přírodou a báječně se mu to daří. V Černopolní ulici díky tomu vzniká dům podle mnohých neobyvatelný, jenž zaráží vnitřním členěním prostoru a všechny fascinuje. Dům, který má vlastní životní příběh bez ohledu na osudy svých majitelů.
Autor pozměnil jména a místy i okolnosti, většina událostí točících se okolo domu je však pravdivá. Čtenáři je představen příběh vily Tugendhat, v knize Landauer od prvních nesmělých architektonických náčrtů, přes poměrně komplikovanou stavbu, vybavování a dolaďování detailů, až po život v ní. Ústředním dějištěm téměř všeho se stává Skleněný pokoj, Glasraum, místnost poskytující tolik volnosti, kolik si jen lze představit, a zároveň tolik soukromí, aby se zde mohly odehrávat i ty nejintimnější chvilky lidských životů.
Přestože postav se v knize vyskytuje poměrně hodně a jejich osudy jsou navzájem výrazně propleteny, často jsou poněkud odsunuty na zadní kolej. Jejich životy jsou popisovány s až chladnou lhostejností, racionálně a bez citu. Na prvním místě vždy stojí dům, s nímž jsou spojeni. Autor se nijak detailně nezabývá psychologií svých hrdinů, velmi často o nich píše odosobněně. Každým svým slovem dává najevo, že jeho vyprávění je o vile Landauer/Tugendhat, nikoli o jejích obyvatelích.
V rámci vyprávění není dodržen žádný jednotný čas - autor volně přechází mezi minulým a přítomným časem, aniž by čtenáři dával vodítko na základě jakého klíče konkrétní vyprávěcí styl volí. Píše stroze, umírněně, ale přesto natolik barvitě, aby dokázal v čtenářově mysli doslova zhmotnit obraz domu, který svou koncepcí předběhl dobu vzniku, ale přesto si uhájil právo na existenci.
Skleněný pokoj je fiktivním příběhem založeným na skutečných událostech a plně inspirovaným brněnskou vilou Tugendhat. Je to literární pocta stavbě, jež od počátku čelila odsudkům ze strany společnosti, vzbuzovala odpor, ale také obdiv a úžas. Přežila válku, rabování Rudé armády, komunismus, neodborné zacházení i amatérské rekonstrukce, aby se po letech mohla zaskvít v plné kráse. Nebyli to lidé, kdo utvářel osud této jedinečné stavby, protože to ona se stala tím, kdo určoval osudy lidí...
Žádné komentáře:
Okomentovat