První díl jsem si vybrala kvůli obálce a poutavé anotaci, třetí dočetla ze setrvačnosti, protože nesnáším nedokončené série. A po těch celkem asi osmi stech stranách se sama sebe ptám, proč jsem se vlastně namáhala tuhle knihu číst a co mi dala?
Jacinda se ve společnosti několika dalších lidí vydává na poněkud absurdní záchrannou misi. Jejím cílem je totiž zachránit dívku, kterou nesnáší a která si navíc za své současné potíže může sama. To ale Jacindě nemůže zabránit v tom, aby dobrovolně vstoupila do jámy lvové - přímo do srdce eknroské pevnosti a to nikoli jako vetřelec, ale jako jeden z vězňů. To všechno je součástí jejího geniálního a perfektně promyšleného plánů. Který, překvapivě, má řadu mezer a nedostatků.
Přestože se zdá, že plán musí ztroskotat, protože je v něm tolik děr, jako v ementálu, všechno dopadne dobře. Nebo aspoň relativně dobře. Jacindini přátelé vtrhnou do pevnosti, vysvobodí ji i všechny ostatní vězněné drakie a vydají se na útěk. Všechno jde skvěle. Až do momentu, kdy se něco pokazí. A Jacinda se zbytkem svých blízkých je uvězněna v podzemí, odkud není jediná úniková cesta. Je vůbec nějaká šance na útěk?
Celý příběh je de facto přebíhání od akce k akci, přičemž řada z nich mi připadá zcela zbytečná. Navíc, už někdy od třetiny knihy se vlastně děj drží stále stejné opakující se šablony - nebezpečí, útěk, nebezpečí, útěk. Sem tam je to proloženo nějakou tou romantikou a ještě častěji milostnou rozmíškou. Čemu se taky divit, když je na scéně milostný čtyřúhelník.
Vzájemné vztahy postav se povětšinou vyvíjejí tak, že člověk pochybuje o tom, že vůbec dospějí ke šťastnému konci. A přesto zároveň ví, že to nijak jinak skončit nemůže. Kdyby autorka trochu jinak zamíchala kartami, možná by to mohlo být zajímavé. Takhle se nám však milostný čtyřúhelník brzo smrští na pouhý trojúhelník a není nijak těžké uhodnout, pro koho se Jacinda rozhodne. Podstatně zajímavější se mi zdál vztah Jacindina dvojčetem Tamry se zachráněným drakim Deghanem a mrzí mě, že mu autorka nevěnovala víc prostoru. Při formě vyprávění, jakou zvolila, to však ani nebylo možné.
Stejně jako předchozí dva díly, i ten třetí je vyprávěn ich-formou z pohledu Jacindy. Tento styl, tedy že hlavní hrdinka líčí své zážitky, je poslední dobou nesmírně oblíbený a mně míň a míň sedí. Vždycky záleží hlavně na druhu knihy, v případě Drakie se mi však zdá, že kdyby se autorka rozhodla vyprávět jinak, bylo by to pro příběh přínosnější a vyneslo by mu to u mě nějaké to procento navíc. Celou dobu se totiž čtenáři servírují Jacindiny pocity a někdy až sobecké pohnutky. Nakonec z ní máte pocit, že přestože hledá všemožné zástěrky, myslí jen sama na sebe. Ostatní postavy nemají prostor se projevit, což je škoda.
Děkuji bohu za to, že po jazykové stránce pro mě nebyl třetí díl takovým utrpěním jako druhý. Při každém pohledu na slovo bysme sice i nadále trpím, tentokrát se jich však nevyskytlo tolik.
Celkově pro mě byla Drakie zklamáním. Přestože mi úplně neseděl styl, příběh měl v prvním díle jistý potenciál, který však autorka v pokračování naprosto pohřbila. Dokud psala o lidském světě, neměla problémy, jakmile se však přesunula do svého fantazijního světa drakiů, zamotala se v něm a nebojím se říct i ztratila. Zdá se, že příběh přerostli schopnosti svého tvůrce a stal se z něj soubor zmatených a nesouvislých epizod.
Vždy jsem si myslela, že kniha by měla mít nějaký cíl, postavy prodělat vývoj. V případě Drakie jsem se nedočkala ani jednoho. Při četbě Jacindiných osudů jsem neměla pocit, že by se nějak měnila, vyvíjeli se pouze někteří lidé okolo ní, kteří však bohužel nedostali prakticky žádný prostor. Stejně tak jsem nepřišla na to, o co v příběhu vlastně šlo. Jediné, co by se dalo nazvat zápletkou, byl nemožný vztah mezi drakií a člověkem. A to je na tři díly, když všichni víme, jak to skončí, přeci jen trochu málo.
Určitě se najdou čtenáři, kteří budou Drakií nadšení. Mě bohužel neuspokojila, můj knižní vkus se zřejmě pohybuje někde jinde. Sérii sice řadím k lepšímu průměru, ale jinak má ode mě jedno velké minus.
Žádné komentáře:
Okomentovat