Juliette je sedmnáctiletá dívka zavřená v mrňavé cele výchovného ústavu. Pyká za něco, o čem neměla tušení, že dělá. Je sama, opuštěná a nešťastná. Přesvědčuje sama sebe, že není blázen, že mezi čtyři stěny temného pokoje nepatří. Nemůže utéct, nechce zůstat. Je obyčejná zrůda, která si snad ani nezaslouží žít. Nikdy, nikdy, nikdy se nedotkne člověka. Protože dotknout se jiné živé bytosti znamená ji zabít.
Už 264 dní se mě nikdo nedotkl.Někdy mám dojem, že mi samota v mém nitru roztrhá kůži, a někdy si nejsem jistá, zda pláč či křik nebo hysterický smích vůbec něco vyřeší. Někdy se tak zoufale toužím dotýkat, vnímat, jak se někdo dotýká mě, a cítit, až jsem si téměř jistá, že spadnu z útesu do jiného světa, kde mě nikdo nebude moci najít.Nepřipadá mi to nemožné. (str. 13 - 14)
Juliettina samota však má brzy skončit. Přidají jí spoluvězně. Muže, spíše chlapce, v podobném věku. Dívka neví, co je zač, ani proč k ní do cely přibyl. Nikdo se jí nezeptal, prostě to oznámili. A ona nemá na výběr. Jejích necelých deset metrů čtverečních prostoru už neslouží jen jí. A nový vězeň navíc potřebuje její pomoc. Bez ohledu na to, že je pro ni vetřelec, psychopat, zloděj neexistujícího soukromí, mu nabídne pomocnou ruku.
Juliette sama sebe považuje za zrůdu nehodnou života. Děsí ji kontakt s jinými lidmi, děsí ji, že by na ně měla sahat. Nechce nikomu ublížit, trpí výčitkami svědomí za to, že někomu způsobila bolest. Jsou ovšem lidé, kteří její schopnosti považují za dar seslaný z nebes. Za dar, který se dá využít šíleným způsobem - dívka by se měla proměnit v živoucí zbraň. A na její názor se nikdo nezeptá. Kdo je, aby si mohla klást podmínky? Jen nepodstatný pěšák na velké šachovnici světa.
Země, jak ji známe, už neexistuje. Ze zelených lesů zůstaly tlející pahýly. Z rozkvetlých luk rozblácené slatiny. Z lesklých jezer páchnoucí stoky. Moc nad světem přebrala malá skupinka několika vyvolených - Obnova. Ta má za cíl zničit život tak, jak ho známe. Všechno se odehrává podle jejich pravidel. Lidé se proměňují v tupé stádo, které neumí nic jiného, než následovat i ty nejabsurdnější rozkazy. Jak dlouho bude trvat, než se lidskost ze světa úplně vytratí?
Když jsem knihu začala číst, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v jakési moderní a velmi zvrácené verzi Orwellova románu 1984. A líbilo se mi to. V první části knihy se autorka soustřeďuje především na myšlenkové pochody hlavní hrdinky. Kniha tak připomíná hlubokou psychologickou sondu do nitra člověka stiženého samotou, vyvrženého ze společnosti, přežívajícího díky naději na obyčejný (a zcela banální) lidský zážitek. V této fázi jsem byla odhodlána dát knize mnohem více procent. Vývoj příběhu mě nakonec donutil trochu ubrat, přesto stále knihu stavím vysoko.
Autorka píše poutavě, zaměřuje se především na vnitřní psychologii své hrdinky, z jejíhož pohledu je všechno líčeno. Výhodou je, že Juliette prodělává vnitřní vývoj, který je velmi dobře pozorovatelný. Čtenář může vnímat změnu jejího chování k okolí i k sobě samé, změnu jejího pohledu na svět. Místy působí tento vývoj poněkud uspěchaně, ale s přihlédnutím k různým aspektům se dá obhájit. Navíc Juliette neztrácí svou osobnost, jak se mnoha jiným postavám prodělávajícím vývoj stává.
Jsem roztříštěná je na jednu stranu tuctová dystopie, na druhou velmi originální počin, který nemá na literárním poli obdoby. Propracovaná psychologie postav je to, co knihu staví nad řadu podobných děl. Je v něčem nová a neopakovatelná, má svůj vlastní styl. Otázka zní, jestli si ho dokáže v pokračování udržet.
Žádné komentáře:
Okomentovat