Tohle není beletrie, což ovšem neznamená, že se nejedná o velmi zajímavé čtení. Thomas C. Foster totiž v této knize dává k dobru své zážitky ze čtení románů a zábavnou formou poukazuje na to, jak to ti kteří autoři provedli, že se jejich knihy staly nesmrtelnými. :)
Když otevřete knihu, přečtete si první větu a podle ní usoudíte, jestli se vám román bude či nebude zamlouvat. Pokud mu dáte šanci, začnete se seznamovat s postavami, prostředím, najednou se přesunete do úplně jiného světa a budete si přát, aby vás autor nezklamal. Literární svět, ať se tomu reálnému podobá sebevíc, totiž ve skutečnosti neexistuje. Je to jen autorův konstrukt a nic v něm není skutečné. Přesto musí mít pravidla, kterými se řídí. Protože když něco ve fiktivním světě nefunguje, poznáte to velmi rychle a přestanete autorovi věřit.
Podobné je to i s postavami. Potřebují motivace. Zkuste se nad tím zamyslet. Skuteční lidé mají sny a touhy a ze všech sil se snaží naplnit je. Jsou zklamaní neúspěchy a šťastní, když se jim něco povede. Stejně na tom musí být i románoví hrdinové. Vzhledem k tomu, že máme vrozený nějaký vzorec chování, očekáváme, že i fiktivní postava se podle něj bude řídit. I když to bude zvrácený masový vrah, potřebujeme vědět, proč tomu tak je. Nikdo nezačne zabíjet lidi jen tak bezdůvodně. No dobře, nějaký šílenec možná ano, ale ten nás nezajímá. My potřebujeme lidi, jejichž chování má svou logiku. I kdyby byla zvrácená.
Máme prostředí, máme postavy, potřebujeme už jen začít psát. A nastává asi nejdůležitější a nejtěžší úkol - jak to všechno zachytit těmi správnými slovy. Ač se to nezdá, právě volba výrazových prostředků může rozhodnout o tom, zda čtenář dílo přečte nebo s odporem zahodí. Pokud vymyslíte dokonalý svět, v němž vše funguje, jak má, a dokonalé postavy, které nepostrádají motivace, musíte o nich napsat tím správným způsobem. Psát neznamená jen poskládat slova vedle sebe, ale najít ta správná slova a umístit je na to správné místo. Jinak si vaši knihu, byť by měla sebechytřejší myšlenku, nikdo nepřečte.
Ač se to na první pohled nezdá, Fosterova kniha je ve skutečnosti velmi efektivní učebnicí tvůrčího psaní. Autor neříká, jak se má psát, právě naopak. Říká, jak se psát nemá. Na dílech světových klasiků ukazuje, jak vypadá tvůrčí proces a jak se román vyvíjí. V hodinách literatury na střední škole se učí, že Don Quijote je prvním moderním románem. Od něj pak už vede dlouhá řada děl, které se nám buď zapsala do paměti, nebo nadobro zmizela v propadlišti dějin. O spoustě knih dnes vědí jen skuteční nadšenci nebo odborníci na dané dílo. A pak jsou tady romány, o nichž jsme slyšeli každý.
Foster se snaží své čtenáře přesvědčit, že čtení není záležitostí módy a nemělo by být povrchní. Nečteme, abychom vypadali dobře ve společnosti, ale abychom se poučili. Není efektivnější způsob, jak poznat dobu, v níž autor žil, než přes stránky jeho románu. To není z Fostera, ale od jednoho z mých profesorů. A je to pravda. Román totiž nejlépe vypovídá o dobové mentalitě. Podle toho, co se v které době nejlépe prodávalo a tedy hojně četlo, pochopíme, o co lidi stáli. Navíc různé experimenty v moderní a především postmoderní literatuře nám dokumentují vývoj lidského myšlení a tolerance. Vezměme si takovou Lolitu. To, co si Nabokov mohl dovolit v padesátých letech, by těžko mohl kdokoliv předtím. A i tak z toho měl slušné problémy. Přesto měl odvahu jít s kůži na trh a dal nám tak jeden z nejlepších románů 20. století.
Thomas C. Foster vás nenaučí psát, to ostatně neudělá ani ta nejlepší učebnice tvůrčího psaní, ale ukáže vám cestu. Pokud máte literární ambice, to nejlepší, co můžete udělat, je číst díla, která prověřil čas. Podívejte se, kolik knih každý den vychází. A kolik z nich si někdo bude pamatovat za nějakých deset let? Autor se snaží ukázat, čím to je, že některé knihy se staly nesmrtelnými a jiné měly jepičí život. A navíc je to úžasná inspirace pro čtení, pokud nechcete jen tak zabíjet čas, ale louskat něco skutečně hodnotného.
Žádné komentáře:
Okomentovat