Autor: Marc Norman a Tom Stoppard
Adaptace: Lee Hall
Překlad: Jitka Sloupová
Premiéra: 24. 11. 2017
Uvádění: Divadlo pod Palmovkou
Režie: Michal Lang
Obsazení
William Shakespeare - Tomáš Dianiška
Viola de Lesseps - Kamila Trnková
Christopher Marlowe - Jan Teplý
Philip Henslowe - Ivan Jiřík
Chůva - Ivana Wojtylová
Lord Wessex - Ondřej Volejník
Hugh Fennyman - Ondřej Veselý
Richard Burbage - Martin Hruška
Ned Alleyn - Radek Valenta
Edmund Tilney / sir Robert de Lesseps - Pavel Skřípal
Královna Alžběta - Hana Seidlová
Ralph - Jan Hušek
John Webster - Petr Uhlík
Sam, Valentýn, Výčepní - Ondřej Sim
Wabash - Jakub Albrecht
Adam/Převozník - Jakub Chromeček
Nol - Martin Němec
Peter - Lukáš Král
Frees - Daniel Kadlec
Lambert - Miroslav Hora
Kate - Magdalena Wronková
Molly - Vendula Ježková
Délka představení: 2 h 55
Všichni velcí umělci vždycky měli své múzy. Tak proč by měl být William Shakespeare, jeden z největších světových dramatiků, výjimkou? Smyšlený příběh o vzniku slavné tragédie Romeo a Julie sepsali jako filmový scénář Marc Norman a Tom Stoppard, v roce 1998 podle něj vznikl oceňovaný film s Gwyneth Paltrow a Josephem Fiennesem v hlavních rolích. Divadelní verze této úspěšné filmové komedie se divákům poprvé představila v roce 2014 v londýnském Noël Coward Theatre, autorem jevištní adaptace je Lee Hall.
V české premiéře byla hra uvedena před dvěma lety v Brně, první pražskou inscenaci připravil umělecký soubor Divadla pod Palmovkou v režii Michala Langa. Jedná se o jednoznačnou oslavu Shakespearova génia a ducha divadla plnou vtipných scén založených především na slovním humoru a vypointovaných situacích, v mnoha ohledech, zejména herecky, však inscenace poněkud skřípe.
Inscenačním klíčem, který tvůrci zvolili, bylo zřejmě vytvořit nenáročnou, divácky vděčnou komedii, který pobaví. Svoji inscenaci postavili zejména na slovním humoru, který ostatně umožňuje už sám text hry, bohužel jej však nedokázali maximálně vytěžit. Zatímco mnohé scény působí velmi vtipně, jiné jsou absolutně hluché a bez nápadu. Zvlášť patrné je to při srovnání první a druhé půlky představení. Skoro se zdá, že tvůrci vyčerpali veškerou munici už před přestávkou a po ní už se jenom snaží příliš příznivý dojem nepokazit. Kvůli tomu druhá polovina lehce nudí a ani snaha o gradaci napětí v závěru to nemůže zachránit.
Nejasné je i dobové ukotvení inscenace, s nímž si tvůrci hlavu zrovna dvakrát nelámali. Scéna evokuje arénové alžbětínské divadlo, od portálů směrem ke středu jeviště vybíhají vysoké dřevěné stěny s mnoha skrytými průchody, které herci pravidelně využívají pro své příchody a odchody ze scény. V zadní části je zavěšena oboustranná sametová opona, která do značné míry určuje konkrétní prostředí - visí-li červenou stranou dopředu, jsme v divadle, je-li otočena bílou stranou, může jít o zákulisí nebo jiný interiér, dokonce je možné ponechat ji zcela rozhrnutou a tím umocnit iluzi velkého otevřeného prostoru.
Zatímco scéna vykazuje jasnou dobovou inspiraci alžbětínskou Anglií, kostýmy jsou absolutně nejednotné. Ženské kostýmy se vyznačují renesančními živůtky a širokými sukněmi, ty pánské oscilují mezi typickým alžbětínským kavalírem s tuhým okružím kolem krku a floutkem, který se zhlédl v satanismu. Mezi oběma těmito extrémy je řada mezistupňů, kostýmy však postrádají jednotnost a funkčnost, působí spíš jako nesourodá směs vytahaná z fundusu, aby bylo v čem hrát. Těžko říct, zda šlo o záměr tvůrců, ovšem s trochou nadsázky by se dalo říct, že kostýmy se drží své renesanční tradice - tedy každý herec hraje v tom, co měl zrovna po ruce.
Přestože výprava ani celkové pojetí nejsou ideální, největším problémem jsou herecké výkony. Divácky výrazně zajímavější a atraktivnější jsou totiž vedlejší postavy. Ústřední dvojice Willa a Violy vlastně diváky příliš nezajímá, protože výkony Tomáše Dianišky i Kamily Trnkové jsou velmi nepřesvědčivé. Dianiškův Shakespeare působí od počátku jako arogantní floutek, který spolkl všechnu moudrost světa a žije leda proto, aby si z ostatních střílel nebo z nich mámil peníze. V jeho tónu neustále zaznívá nádech pohrdání a nedokáže ho odhodit ani v milostných scénách, takže nepůsobí ani tak jako láskou šílený milovník, jako spíše jako namyšlený proutník, kterému se právě podařil další zářez.
Výkon Kamily Trnkové se nedá označit jinak než jako unylý. Poměrně slušně se jí daří odlišit dvě rozličné polohy své role - tedy bohatou krásku Violu de Lesseps a procítěného herce Thomase Kenta, v obou případech jí však chybí ona pomyslná jiskra a divák se nestačí divit, co na ní mohlo Willa Shakespeara tak strašně uchvátit. Asi nejpůsobivější je její výstup coby Julie v samotném závěru představení, scénu umírání odehraje skutečně procítěně a stává se nešťastnou, zamilovanou ženou. Proč tomu tak nebylo v celém zbytku představení těžko říct.
Zatímco obsazení hlavních rolí se příliš nepovedlo, ve vedlejších se tvůrci dobře trefili. Vynikající je Radek Valenta coby Ned Alleyn, herec hlavních rolí. Ve chvíli, kdy se objeví na scéně, dokáže ovládnout celé jeviště jako herecká hvězda, již má představovat. Perfektně v sobě snoubí polohu obdivované celebrity, která si lusknutím prstu prosadí cokoliv, a pokorného dříče, který svým procítěným projevem dokáže přesvědčit, že se v řemesle vyzná. Velmi vděčná je rovněž role Philipa Henslowa, který v podání Ivana Jiříka působí jako ukázkový ňouma, jemuž se všichni potajmu vysmívají, ale který má neskutečný talent vybruslit s každé šlamastyky.
Pokud máte rádi film Zamilovaný Shakespeare, jeho divadelní adaptace vám nepřinese nic nového. Ale upřímně? Je lepší příliš nesrovnávat. V takovém případě by z toho totiž inscenace Divadla pod Palmovkou vyšla hodně špatně. Máte-li však rádi slovní humor a nevyžíváte se ve všemožných lascivních narážkách a vulgarismech, pak by vás Zamilovaný Shakespeare nemusel zklamat. I přes nejasnou koncepci a problematické herecké výkony v hlavních rolích, je to zábavná podívaná, která neklade vysoké nároky na vaši pozornost.
Žádné komentáře:
Okomentovat