Autor: Kateřina Tučková
Dramatizace: Michal Lang
Premiéra: 14. 9. 2018
Uvádění: Divadlo pod Palmovkou
Režie: Michal Lang
Obsazení
Dora - Tereza Dočkalová
Janigena - Lada Jelínková
Surmena - Ivana Wojtylová
Baglárka - Hana Seidlová
Irma - Marie Málková
Schannze - Milan Mikulčík
Jakoubek - Jakub Albrecht
Josifčena - Vendula Fialová
Fuksena - Kamila Trnková
Norfolk - Jakub Chromeček
Ruchár/Kalousek - Martin Hruška
Matyáš Ides - Pavel Skřípal
Chór - Magdalena Wronková, Anna Bura, Martin Němec, Erika Stárková, Barbora Kubátová, Šárka Vykydalová, Jakub Chromeček, Martin Hruška
Délka představení: 3 h 10
Opuštěná horská vesnice, kam nikdo krom starousedlíků nemá důvod přijít. Místo na první pohled bezpečné, na druhou skýtající řadu nebezpečí. V kopcích je roztroušeno jen několik málo chalup a v nich žijí bohyně. Jakési čarodějky, které díky svým znalostem přírody a víře v boha dokážou ubližovat i léčit. Jejich osudy jsou velmi těsně provázané, jejich život provází jen velmi málo radosti. A do toho se nad nimi vznáší prokletí, které mělo raději zůstat spát.
Dramatizace Michala Langa se poměrně věrně drží románové předlohy Kateřiny Tučkové. Ve prospěch větší dramatičnosti je pouze upraven scénosled, případně jsou některé momenty doplněny o informace, které napomáhají celkovému pochopení příběhu, ale v románu nejsou explicitně vysvětleny. Lang se zaměřil na linku děsivého rodinného tajemství, které se postupně odhaluje, takže příběh je tak trochu detektivkou. Velmi podstatnou úlohu však hrají také mezilidské vztahy, přičemž v jejich centru stojí hlavní hrdinka Dora. To kolem ní se všechno točí, to ji veškeré jednání ostatních přímo či nepřímo ovlivňuje, to ona se snaží utéct před minulostí, která ji však nakonec dostihne.
Příběh není jednolitý a nepostupuje lineárně. Kompozice je velmi roztříštěná a přeskakuje mezi místy i mezi postavami. K usnadnění divácké orientace se na scénografii promítají roky, v nichž se ta která scéna odehrává. Přestože zpočátku působí přeskakování v ději poněkud chaoticky, dá se v něm vypozorovat vzorec. Scény na sebe navazují a jsou tematicky provázány, takže ve výsledku nevzniká pelmel, ale ucelená příběhová mozaika, v níž každý dílek zapadne na to správné místo.
Langova inscenace se od počátku nese ve velmi ponurém duchu. Je to dáno i scénografií laděnou do temných barev. Na jevišti se nachází jakýsi lichoběžníkový pokoj s několika skrytými dveřmi, stěny i podlaha jsou černé, narušované pouze několika bílými liniemi, které snad symbolizují pohnuté a křivolaké osudy jednotlivých postav. Zhruba ve středu jeviště je do podlahy zapuštěn malý bazének, vlastně jakási očistná lázeň, pramen života a mnohem spíše smrti. Podle potřeby se na scéně objevují ještě jednotlivé kusy nábytku odkazující ke konkrétnímu prostředí. Jinak je však scénografie velmi neurčitá a nese v sobě potenciální symboliku, vyhýbá se doslovnosti.
V hlavní roli Dory se objevuje Tereza Dočkalová a předvádí obdivuhodný výkon, protože za tři hodiny představení takřka nesleze z jeviště. Její práce je navíc stížená tím, že nebuduje svůj charakter lineárně, ale její postava se průběžně vrací do určitých životních etap a přeskakuje mezi nimi. Přesto je vývoj Dory naprosto konzistentní a divák nemá problém porozumět jejím pohnutkám a celkovému vývoji. Dočkalová je v jednu chvíli rozverná holčička bezhlavě pobíhající sem a tam, v příští trochu upjatá vědkyně choulící se do kabátu, aby vzápětí skočila do kůže vnitřně rozervané puberťačky. To vše s neuvěřitelným citem pro každou polohu. Dočkalová přepíná bez mrknutí oka a všechny její Dory vyvolávají v divácích hluboké emoce.
Ostatní postavy jsou spíše jakýmsi chórem okolo Dory, pomáhají odvyprávět její příběh. Skvělá je Ivana Wojtylová jako Surmena, obdivuhodný je především její výstup v blázinci, výrazná je rovněž Josifčena Venduly Fialové, která působí jako zosobněné zlo a podtrhuje to i tónem hlasu či celkovým postavením těla. Projevuje se u ní prazvláštní ztuhlost - jako by nesla na ramenou tíži celého světa, ale odmítala pod ní klesnout, naopak byla odhodlaná s ní do posledních sil bojovat, třeba i nekalými prostředky.
Kvůli svým rolím se všechny herečky představující bohyně naučily nářečí česko-slovenského pomezí, jimž se mluvívalo a třeba ještě do určité míry mluví v Bílých Karpatech. Styl řeči je jasně stylizovaný, přesto působí naprosto přirozeně. Žádný z herců nemá s vyjadřováním sebemenší problémy, takže atmosféra opuštěného místa málem na konci světa je ještě umocněna.
Inscenace Žítkovských bohyní je divácky poměrně náročná, a to zejména kvůli možná až přehnané délce. Zatímco v první půli dění neustále graduje, v druhé už trochu ztrácí dech. Přestože žádná scéna nepůsobí vyloženě přebytečně a pro pochopení celkového příběhu jsou důležité všechny, závěr postrádá stupňované napětí spějící k vyvrcholení. O deset, dvacet minut kratší stopáž a možná by se objevilo.
Žítkovské bohyně jsou po všech stránkách obrovským zážitkem, a to bez ohledu na to, jestli jste četli knižní předlohu. Jedná se o moderní divadlo s velkou výpovědní hodnotou, tajuplnou atmosférou a excelentními hereckými výkony. Doufejme, že se dočkáme dalších takových počinů.
Žádné komentáře:
Okomentovat