Konzervativec

Autor: David Zábranský 

Premiéra: 28. 10. 2018 

Uvádění: Divadlo Komedie 

Režie: Kamila Polívková 

Hrají: Stanislav Majer, Petr Vančura, Michal Noga 

Délka představení: 1 h 50 

Celé to začíná velmi slibně. Vstoupíte do divadla Komedie, ovšem místo aby vás uvedli do sálu, se menší okružní jízdou přes divadelní zákulisí dostanete přímo na jeviště. Tady už jsou připraveny sklenky šampaňského a dort, aby si všichni svorně mohli připít na stoleté výročí naší republiky. Pravda, v porovnání s některými jinými státy to není právě ohromující věk, ale při pohledu na všechny osudové momenty, jimiž si Československo za sto let své existence prošlo, je obdivuhodné, že pořád ještě existuje. Tak tedy na zdraví, republiko! 

Role konferenciéra a moderátora celé slavnosti připadla Petru Vančurovi, který nejprve krouží mezi diváky, sem tam s někým prohodí slovo, načež představí bohatý program, na který se účastníci večera mohou těšit. Je při tom živě snímán kamerou a promítán na plátno, aby ho všichni dobře viděli a mohli spolu s ním nakouknout do zákulisí, aniž by opustili prostor jeviště. Vančurův výstup má lehce estrádní charakter, ale v nejlepším smyslu toho slova. Je zábavný, poněkud otravný, ale především nad věcí. S diváky si vyloženě hraje, a přestože všichni berou jeho sliby stran velkoleposti oslav s rezervou, nemůžou si být jisti, co z toho třeba myslí vážně. 

Slibně nastavenou atmosféru zábavné podívané bohužel po zhruba půl hodině utne příchod Stanislava Majera. Diváci jsou vyzváni, aby se usadili na svá místa v sále, a Majer spouští dlouhý monolog nejasného obsahu. Divák se dívá, poslouchá, ale netuší, o čem je vlastně řeč. Hlavní vina v tomto případě padá na vrub samotnému textu Davida Zábranského, který se snaží hrát si na velké filosofické dílo, ale je vlastně jen prázdným plkáním o stavu současného světa. A možná ani o něm ne. Jednotlivé myšlenky se vracejí v kruzích, opakují se stále stejné citace a kulturní odkazy, ale chybí jasná linie, která by to všechno spojovala. Kdo je vlastně konzervativec? Čecháček plný předsudků? Zvíře s průměrným rozumem ovládané pudy? Filosof? Nebo snad někdo úplně jiný? Zábranský nenabízí řešení, dokonce ani nepootevírá vrátka možné interpretaci. Prostě před diváky hází text, který by zřejmě měl vypovídat o nás Češích, ale ve skutečnosti nevypovídá o ničem. Snad jen o marnosti lidského počínání, potažmo celé lidské existence. 

Kamila Polívková se režijně poměrně vyřádila, přestože její interpretace textu je někdy až zbytečně doslovná a odhaluje jistou bezradnost režisérky, jak text uchopit. Problematické je především násilné mísení různých žánrů, či spíše žánrová nevyhraněnost. Estrádní úvod je rozhodně nápaditý, jeho potenciál však vzápětí zasklí schematičnost Majerova monologu, kterou naruší až další estrádní vložka. Zatímco úvodní číslo však k celé koncepci tak nějak pasovalo, rádoby operní árie o historii naší země působí jako pěst na oko a není jasné, proč je vůbec do děje vložena. Snad aby otupělý divák nezačal z ubíjející monotónnosti Majerova monologu usínat. 

Nejvíc hereckého prostoru dostal na jevišti Stanislav Majer, který zde provádí psí kusy. Místy doslova. Válí se po podlaze, běhá sem a tam, odráží se od stěn, cpe se dortem a nalévá šampaňským, s vyplazeným jazykem lapá po dechu. Jedná se o fyzicky náročný úkol, který obdivuhodně zvládá, to však nic nemění na tom, že dokáže zaujmout spíše hereckou akcí než přednesem. Jako by si i on uvědomoval, že vlastně neví, o čem mluví, a pouze poslušně plnil zadání režisérky. 

Hereckými partnery jsou Majerovi Petr Vančura a Michal Noga, byť přímo interaguje pouze s druhým zmíněným. Obsazení Nogy je doslovnou metaforou o "malém bráškovi" jménem Slovensko. Prostor dostane jen ve výše zmiňované árii, jinak pouze sedí u stolu a pozoruje Majera. Jeho příchod rozbíjí nudu monologu, toto narušení je však pouze krátké a tak nějak po divácích steče, aniž by zanechalo hlubší dojem. Vančura se po svém úvodním výkonu v roli moderátora znovu objeví až při závěrečné děkovačce. 

Konzervativec je inscenací, která netuší, o čem vlastně chce vyprávět. Otevírá spoustu nejasných témat, ale žádné pořádně nerozvíjí a zůstává proto zmatečnou výpovědí o... o čem vlastně? O bídě lidské existence, která se zas až tak moc neliší od té zvířecí? Tomu by nejspíš odpovídal samotný závěr. Který je ostatně zřejmě tím jediným, co si diváci z představení zapamatují.