Znovusjednocení Korejí

Autor: Joël Pommerat 

Překlad: Michal Zahálka 

Premiéra: 8. 12. 2018 

Uvádění: Divadlo Rokoko 

Režie: Eduard Kudláč 

Obsazení 

Dana Batulková 

Veronika Gajerová 

Anna Kameníková 

Monika Zoubková 

Lucie Žáčková 

Hanuš Bor 

Jiří Hána 

Karel Heřmánek ml. 

Petr Konáš 

Jan Vlasák 

Délka představení: 1 h 45 

Co je vlastně láska? Jak se pozná? A jde to vůbec? V dramatu současného francouzského autora Joëla Pommerata se postavy zamýšlí nad rozmanitými podobami lásky, naivně v ni věří nebo ji naopak zpochybňují. Dostávají se do sporů, řeší až bizarní situace a prostřednictvím dialogu hrají hru na kočku a na myš. Každá s postav má v každém okamžiku svoji vlastní pravdu často nepochopitelnou pro její okolí, jíž se jen tak nevzdá. 

Hra nemá konzistentní děj, který by spěl z bodu A do bodu B, jedná se o soustavu mikrosituací propojených společným tématem - láskou a lidskými vztahy vůbec. Autor předkládá pestré spektrum možností, jak se mohou vztahy vyvinout. Některé vznikají, jiné končí, mnohé jsou pouhou útěšnou iluzí, jež zachraňuje postavy před šedí všednosti. Divák má možnost spatřit vztahy zdravé i nezdravé, normální i bizarní, napsané životem i jako okopírované z hloupé telenovely. A v mnohých z nich se alespoň v náznaku pozná. Láska podle Pommerata není krásná ani osvobozující, právě naopak je temná a svazující a pro mnohé zbytečná. Protože řečeno ústy jedné z postav "jenom láska nestačí". 

Scénografie Evy Kudláčkové Rácové imituje prostředí ošumělých veřejných sprch. Kovové kabinky s dveřmi olezlými rzí, gumové závěsy, které za sebou už mají lepší časy... Je to místo bezútěšnosti, kam se uchylují ztracené existence, místo iluzí. Ale zároveň anonymní prostor, v němž se všichni odhalují až na dřeň, obnažují svá těla a dávají tak na odiv vlastní zranitelnost. Celá inscenace by se s trochou nadsázky dala označit za jakousi duševní hygienu. Zatímco scéna evokuje očištění těla, jednotlivé mikrosituace jsou očištěním duše, vyjasněním vzájemných vztahů, odhalením reality v celé její zrůdnosti. 

Eduard Kudláč ve svém režijním pojetí není příliš kreativní, důsledně odděluje jednotlivé situace, nechá je dospět k závěrečné pointě, načež ostrým řezem přejde k novému dialogu. Inscenace tak působí poněkud roztříštěně a zpočátku může diváka mást. Pokud však přistoupí na koncept uzavřených minidramat, mezi nimiž není žádná dějová spojitost, začne se mu v hlavě skládat obrázek složitosti mezilidských vztahů, který je stejnou měrou úsměvný jako znepokojivý. 

Každý z herců představuje řadu různých rolí a je proto obtížné je jednotlivě hodnotit. Všichni se totiž musí stát tak trochu chameleony a přetavovat se v často diametrálně odlišné charaktery. Výborně se to daří zejména Jiřímu Hánovi, který bez nejmenších problémů zvládá ostré střihy mezi různými hereckými polohami - v jednu chvíli je je to bonviván s rukama v kapsách neskrývající svou slabost pro krásné ženy, v příští učitel ohnivě bránící zájmy dítěte nebo citově chladný kněz. Zaujme také Jan Vlasák ať už jako rezignovaný stárnoucí muž pečující o nemocnou manželku a pracně uchovávající drobky jejich společného života, nebo coby cholerik nesnášející jiný názor než svůj vlastní. Z dámské části obsazení je nejvýraznější Monika Zoubková, která je postupně například odosobněnou lékařkou, vášnivou psychopatkou nebo rozlícenou matkou. Snad je to dáno textem, snad režií, že většina postav začne po čase splývat dohromady a v divákovi zanechává pouze matný dojem, že se na scéně objevily, ale netuší, jaká byla jejich úloha. 

Znovusjednocení Korejí je vlastně poměrně zábavnou podívanou o mezilidských vztazích, byť bez zvláštního režijního nápadu. A je to tak trochu i inscenace o naší zmatené době, v níž hodnoty ztrácejí svůj význam a láska se mění ve vyprázdněný pojem. A odpověď na otázku, co že to vlastně láska je, už, stejně jako některé z postav, ani neumíme definovat. Po odchodu z hlediště v divákovi zůstává neodbytný dojem, že pokud jsou vztahy, jak mu je naservírovali na jevišti, každodenní realitou, pak je s naším světem něco hodně špatně.