Anna, Alžběta a Anežka, tři ženy spřízněné rodinnými pouty, z nichž každá patří k jiné generaci. Všechny se však perou za právo na vlastní existenci a především bojují s dobou, která jim hází do cesty překážky. Na pozadí velkých historických událostí se odehrávají jejich malé životy, které, ať už to ženy chtějí nebo ne, jsou s dějinami pevně provázány.
Příběh je vystavěn chronologicky, přesto začíná vlastně uprostřed. Hned v úvodu knihy totiž vypravěčka, nejmladší ze tří hrdinek Anežka, mluví o okolnostech vedoucích k jejímu narození. Velmi záhy se však děj vrací zpátky na začátek a v chronologickém sledu popisuje osudy Anny a jejího muže Antonína a následně její dcery Alžběty, než se obloukem vrátí zpět k vypravěčce Anežce. Každá z hrdinek je jiná - vzhledem i povahou, a každá má svérázný pohled na svět. Je však otázkou, do jaké míry je popis Anny a Alžběty objektivní, vzhledem k tomu, že jejich životní peripetie líčí jejich vnučka, respektive dcera.
Kniha je poměrně bohatá na děj, nevypráví však uzavřený příběh. Spíše popisuje jedince ve věčném boji s dějinnými okolnostmi. Postavy si nemohly vybrat, do jaké doby se chtějí narodit, takže se musí přizpůsobit. Naučit se žít se svým údělem, vypořádat se s tím, co přijde. Někdo k tomu přistupuje pragmaticky, někdo je spíše sentimentální. Všichni však svorně touží po naplněném životě plném štěstí.
Autorka popisuje zejména to, jak doba ovlivňuje jedince, formuje ho i deformuje. Postavy existují ve víru dějin, které jako by se jich ani netýkaly, byly pouhou okolností, k níž se nachomýtly. Knihu rozhodně nelze označit za historický román, přesto je z ní cítit doba, v níž se odehrává, a to zejména v druhé části, která je zasazena do čtyřicetiletí komunistické nadvlády.
Postavy působí trochu jako z jiného světa, jako by se narodily do doby, s níž si neumí poradit a která je ubíjí. Velmi patrné je to hlavně u vypravěčky Anežky, která se do světa sevřeného komunismem viditelně nehodí. Je to zvláštně melancholická bytost ubíjená životními pády, která čím dál tím míň tuší, jak se životu postavit. Režim v ní postupně dusí její sny a touhy, až nezbude nic než uzlíček nervů svolný k jakékoliv manipulaci. Anežka si často neuvědomuje dosah svých činů, dělá spousty kontroverzních rozhodnutí a žije v neustálém strachu, že ji nakonec dostihnou. Její matka Alžběta je oproti tomu až přehnaně pragmatická. Nedává najevo city, na oko se přizpůsobuje okolnostem, ale zároveň se nikdy nevzdává. Má v sobě nevyčerpatelnou vnitřní sílu, díky níž dokáže jít stále vpřed, nezastavovat se a především neohlížet. Minulost je pro ni minulostí a je lepší nechat ji spát. Anně je v románu věnováno nejméně prostoru, i z náznaků je však patrné, že se jedná o silnou ženu, která si jen tak něco nenechá líbit a je odhodlaná se bít za to, čemu věří, bez ohledu na následky.
Mornštajnová má velmi specifický vyprávěcí styl, který přes ich formu působí velmi odosobněně. Hlavní hrdinka popisuje dění suše, studeně a jako by se jí ani netýkalo. Většina vět je vybroušených na prosté obsahové sdělení, postrádají kudrlinky či sentiment, právě v tom však tkví největší kouzlo románu. Každé slovo stojí na přesně tom správném místě a má přesně ten význam, který má mít. Autorka nepoužívá vzletná vyjádření, ani květnaté metafory. Chtělo by se říci, že píše až obyčejně. Právě v tom se však skrývá největší působivost.
Román Slepá mapa je příběhem o lidské existenci na pozadí dějin a především o třech ženách, které si musely najít cestu, jak existovat v pro ně nepřátelském světě. Každá z nich se tohoto úkolu zhostila jinak a po svém, velmi osobitě. Autorka je často staví před morální dilemata, ale nesoudí. To už ponechává čistě na čtenáři.
Žádné komentáře:
Okomentovat