Existují různé druhy ticha. Některé útěšné a povzbudivé, jiné výhružné a svazující. Mnohdy může být ticho velmi příjemné, protože nám dopřává útěchu po náročných zkouškách, jimž jsme v životě vystaveni, jindy nás ticho paralyzuje tíhou nevyřčených slov. A mnohdy ticho znamená, že je toho spousty, co by mělo být řečeno, ale schází odvaha to všechno vyslovit…
Bohdana žije s otcem a svou nevlastní matkou a je na tohle uspořádání zvyklá. Nikdy ji nenapadlo, že by se nad ním měla nějak hlouběji zamýšlet nebo pátrat ve své minulosti. Pak ovšem na otcovo přání navštíví v nemocnici svou umírající babičku. A je oslovena cizím jménem – Blanko. Otec sice přijde s obligátní výmluvou, ale Bohdaně se na tom přece jenom něco nezdá a ráda by odhalila pravdu. Rozhodne se tedy poprvé v životě narušit otcovo soukromí a na základě staré svatební fotografie rozjet pátrání po tom, kdo ona tajemná Blanka vlastně je. Zdá se, že její otec má spoustu tajemství, jejich hloubku však Bohdana ani netuší. Jak román ubíhá, čtenář se postupně seznamuje s oběma hlavními protagonisty a teprve v samotném závěru naplno pochopí komplikovanost jejich vzájemného vztahu.
Příběh je líčen ve dvou vyprávěcích rovinách, které se pravidelně střídají. Na jedné straně stojí Bohdana, na druhé její otec Svatopluk. A přestože jsou otec a dcera, každý z nich má svůj vlastní osobní příběh, o kterém ten druhý nemá ani ponětí. Bohdaniny kapitoly jsou napsány v ich formě a oproti těm Svatoplukovým psaným v er formě jsou výrazně kratší. Je to dáno zejména skutečností, že Svatoplukův životní příběh je výrazně delší. Přeci jenom se narodil mnohem dřív než jeho dcera a zvládl toho hodně prožít, než přišla na svět ona. Zatímco Bohdanino vyprávění začíná zhruba v devadesátých letech, její otec měl co do činění už s druhou světovou válkou. Autorka navíc obě vyprávěcí roviny propojuje ryze formálně tím, že ukončení jedné kapitoly je zároveň začátkem další. Demonstruje se tím propojenost osudů otce s dcerou, byť na první pohled možná ne zcela patrná.
Jak už jsme u Aleny Mornštajnové zvyklí, jedna příběhová linie sahá poměrně hluboko do minulosti. Svatopluk je přesvědčený komunista a zasloužilý soudruh, chtělo by se říci velké zvíře. Jeho víra v dobro socialismu je až dojemná, přes nařčení mnohých se však určitě nedá označit za „komunistickou svini“. Pochopitelně se ze svého postavení snaží vytěžit maximum, dá-li se tomu ovšem vyhnout, nezneužívá jej. Mornštajnová už poněkolikáté vykresluje obrázek obyčejných lidí ovlivňovaných režimem, který neměli žádnou šanci změnit. Její postavy jsou velmi živé, jejich charaktery jsou vyvedeny v pestrých barvách a mají mnoho různých stran a zákrutů. Celé vyprávění je velmi civilní – obyčejný příběh obyčejných lidí žijících v historických okolnostech, které je více či méně formují. A před nimiž není úniku.
Tiché roky jsou velmi precizně napsaným románem o složitosti mezilidských vztahů. Zároveň by se dal považovat i za svým způsobem historickou fresku, protože stejně jako všechny předchozí autorčiny knížky ukazuje československou historii a její dopad na životy obyčejných lidí. Především její neskutečně silný deformativní vliv. Přesto není možné knihu označit za historický román. Jedná se totiž o intimní rodinné drama poukazující na to, že všechno v našem životě je dílem okamžiku, náhody, či možná osudu. A že lidské vztahy nejsou samozřejmé, byť jsou často svázané nezlomnými rodinnými pouty.
Žádné komentáře:
Okomentovat