Marion Zimmer Bradley - Mlhy Avalonu

Artušovskou legendu zná v nějaké podobně asi každý. Příběh o mladém králi, jemuž se podařilo sjednotit Anglii a vybudovat z ní spravedlivou zemi, v níž si všichni velmoži mohou být rovni, byl zpracován mnoha různými způsoby – literárně, divadelně, filmově… Marion Zimmer Bradley se rozhodla tuto látku zpracovat po svém a alespoň trochu originálně. V jejím pojetí totiž není artušovská legenda příběhem o spravedlivém králi a šlechetných rytířích, ale mnohem spíše vyprávěním o silných ženách, které mnohdy svírají ve svých rukou větší moc než muži, kteří jim vládnou. 

Autorka ve svém románě postihuje celý králův život včetně momentů, které předcházely jeho narození. Přesto se nedá říct, že by šlo o román o Artušovi. Ten totiž v příběhu sice vystupuje jako neodmyslitelný a nezpochybnitelný vládce země, v mnoha momentech však jako by se ztrácel. Jeho role je významná i marginální zároveň. Je důležitý pro chod dějin, přímo se účastní mnoha významných historických momentů a zvratů, zároveň to ovšem působí, že je v příběhu vlastně jenom na okrasu. Mnohem víc pozornosti je soustředěno na jeho rytíře a především na ženy, které prochází jeho životem – ať už je to jeho matka, teta, sestra nebo manželka. 

Skutečnou hlavní hrdinkou Mlh Avalonu je Morgaine, v našich verzích legendy mnohem častěji uváděná jako Morgana. Artušova okouzlující nevlastní sestra, která sice nedisponuje oslnivou krásou, z níž by se mužům podlamovala kolena, nicméně má bystrý rozum a ostrý jazyk, díky nimž ji obestírá značné osobní kouzlo. Román postihuje její vývoj ve všech životních etapách a především její komplikovanou dráhu avalonské kněžky. Morgaine je žena nesmírně silná, velmi svérázná a oplývající přísnými morálními zásadami. Zároveň je však až fanatický posedlá vlastní pravdou, kvůli níž se nebojí nechávat za sebou hromady mrtvol. V podání autorky není nelítostným monstrem nadaným kouzelnou mocí, které ničí všechny na počkání. Naopak je to žena stíhaná osudem, která se snaží za každou cenu uhájit pravdy, jimž pevně věří a jichž se odmítá vzdát. 

Vedle Morgaine hrají v románu svou roli i další silné ženy spojené s životem krále Artuše. Na počátku všeho stojí Jezerní paní a vládkyně Avalonu Viviane, která svým komplotem dosáhne Artušova narození. Ke slovu se dostává i její sestra a Artušova matka Igraine a zcela zásadní je role Artušovy okouzlující zlatovlasé manželky Gwenhwyfar. Každá z žen je samostatná plnokrevná osobnost. Všechny zastávají pevné zásady, jichž se drží s až fanatickou silou a ostře se za ně perou. Zejména Gwen je ve své urputnosti často až nesnesitelná. Ona a Morgaine jsou absolutní protiklady jak vzhledem, tak svým naturelem a přirozeně se proto dostávají do sporů. Zatímco Morgaine je však připravená ukázat dobrou vůli a přizpůsobit se, Gwen na své verzi pravdy trvá s otrockou neodbytností a bolestínstvím malého dítěte. Ani jedna z žen není svatá a obě činí minimálně diskutabilní rozhodnutí, obě oplývají značnou tvrdohlavostí, Gwen je však přeci jen o stupínek otravnější především pro zvláštní pocit neustále ukřivděnosti, s nímž má pocit, že se k ní celý svět chová špatně a křivdí jí, a která hraničí s citovým vydíráním. 

Přestože Mlhy Avalonu jsou primárně převyprávěním artušovské legendy z ženského úhlu pohledu, v románu narazíte i na mnohá další, velmi podstatná témata. Příběh se odehrává v době, kdy pohanství se svými rituály a provázaností s přírodou je pomalu ale jistě vytlačováno křesťanstvím. Představa boha se výrazným způsobem proměňuje, lidé přestávají žít v souladu s rytmem přírodního roku a začínají dávat přednost uctívání boha, který je neustále pro něco trestá. Avalon, který zastupuje starou víru, pomalu a nenávratně mizí v mlhách. Představuje staré pravdy, jež nikdo nechce poslouchat, a v očích křesťanských kněží je ztělesněním veškerého zla. Je proto odsouzen k záhubě. Autorka křesťanství prostřednictvím svých postav poměrně ostře kritizuje a svým způsobem útočí i na naši moderní dobu, kdy jsme se úplně odcizili přírodě a bereme si od ní plnými hrstmi její plody, aniž bychom cokoliv dávali na oplátku. 

Autorka má poměrně specifický vyprávěcí styl, na který je třeba si zvyknout. Většina románu je psána v er formě z pohledu některé z postav. Vypravěčkami jsou pokaždé ženy, muži sice do jejich životů zasahují a hrají v nich svou roli, ale nikdy nedostanou možnost představit jakýkoliv problém ze svého úhlu pohledu, to je výsostné postavení žen v jejich okolí. Mimo to je několik pasáží napsáno v ich formě z pozice Morgaine. Autorka nepoužívá nijak zvlášť květnatý nebo složitý jazyk, ale přesto se v jejích slovech ozývá jistý archaičnost starých legend, které její román inspirovaly. 

Mlhy Avalonu jsou románem velmi rozsáhlým a čtenářsky náročným. Na osmi stech stranách je popsán příběh legendárního krále Artuše, o jehož existenci se dodnes vedou spory. Román je působivou historickou freskou z období, kdy staré pohanské kulty pomalu ustupovaly ve prospěch křesťanství, přičemž tento zprvu postupný a následně čím dál násilnější přerod, je na stránkách knihy zachycen. Vyprávění však nepostrádá ani jisté fantaskní prvky. Je to především příběh několika silných žen obklopujících krále Artuše, ale zároveň, vlastně tak nějak podprahově, je to také výpověď o naší době.