André Aciman - Dej mi své jméno


Letní láska může mít mnoho podob, od nezávazného flirtu až po vášnivý románek. Velmi často se však stává zážitkem, na který se nezapomíná a který v člověku rezonuje ještě dlouho poté, co bezstarostné léto odvane podzimní vítr. Někteří lidé a některé vztahy se vám totiž dokážou vrýt hluboko do srdce. A osvobodit se od nich je takřka nemožné. 

Elia je syn univerzitního profesora, který každé léto poskytuje ve svém domě útočiště nějakému nadějnému zahraničnímu doktorandovi nebo vyučujícímu na začátku kariéry. Tentokrát padla volba na mladého Američana jménem Oliver studujícího klasickou filosofii a antické mistry. Jeho příjezd znamená pro Eliu nejen nutnost vystěhovat se z pokoje, aby ho mohl poskytnout jejich hostu, ale také obrovskou citovou zátěž. Starší mladík ho totiž silně přitahuje a navíc k němu vysílá protichůdné signály, jejich vzájemná interakce se však drží ve striktně zdvořilostní rovině. 

Jak léto postupuje, Elia je čím dál zmatenější. Je si naprosto jistý, že vztah mezi ním a Oliverem se musí někam posunout. Otázka zní, jakým směrem to bude a kdy. Pod horkým italským sluncem se pomalu rodí cosi, co oba dva poznamená na celý život. 

Autor popisuje poměrně klasický letní románek, který je netradiční pouze tím, že se odehrává mezi dvěma muži. Homosexualita ani jednoho z nich však není nijak výrazně prezentována a spíše by se dalo říci, že oba mají velmi nevyhraněné sexuální sklony a spí s muži i ženami. V případě Eliy je to svým způsobem hledání sama sebe. Je si vědom toho, že jej přitahují muži, zároveň však nepohrdne ani ženskou společností a baví ho experimentovat s vlastní sexualitou. U Olivera je na vině především strach z odhalení, své sklony maskuje ohromným množstvím nezávazných úletů i vážnějších vztahů s dívkami. Jako by tak trochu utíkal sám před sebou a svojí skutečnou identitou, protože je snazší plout z proudem. 

Příběh je zasazen do poloviny 80. let, dobový kontext však jako by v něm nehrál vůbec žádnou roli. Až na drobné detaily se v něm neřeší společenská situace nebo obecný přístup k homosexualitě. Ani jeden z hlavních protagonistů není otevřeně konfrontován s homofobií, zároveň se však ani jeden neodváží ke svým sklonům otevřeně přiznat před světem. Dalo by se říci, že oba žijí ve specifické sociální bublině, v níž otázka něčí sexuality nehraje roli, okolní svět už by však tak otevřený být nemusel. 

Vztah hlavních hrdinů je popisován místy velmi surově, někdy až nechutně, což je v ostrém kontrastu s jinak nesmírně poetickým jazykem románu. Otevřeně erotických scén je v knize pomálu, všudypřítomné je však sexuální napětí a neutuchající pocit neukojenosti - citů i těl. Přesto působí celý popisovaný vztah velmi vágně, místy dokonce až povrchně. Jako by vypravěč, v tomto případě Elia, musel lovit z hlubin paměti, aby v sobě oživil city, které ho dle jeho vlastních slov nikdy neopustily. Celé vyprávění je pouze krátkou prchavou vzpomínkou na jedno léto, které změnilo mnohé a pomohlo hlavnímu hrdinovi najít cestu do dospělosti. 

Autor píše nesmírně poetickým jazykem, jakoukoliv banalitu dokáže líbivě přibarvit, takže nezní suše či nudně. Ve všech těch popisech jako by však chyběla hloubka, nějaký vyšší záměr nebo cíl. Čtenáři jsou předkládány krásné myšlenky v ještě krásnějším kabátku, ale jako by v příběhu neměly dostatečně silnou oporu. Jsou to výkřiky do tmy nepodložené realitou vyprávění. Místy to proto působí, že autor se víc než nad obsahem zamýšlel nad formou, která v tomto případě obsah hravě předčí. 

Dej mi své jméno je řemeslně dobře, dokonce výborně napsaný román, který však za líbivým pozlátkem skrývá banální příběh. Je to vyprávění o jednom létě, které by mohlo být synonymem k pomíjivosti věcí. Z knihy vyzařuje zvláštní, tesklivá atmosféra jako by šlo o sen, který musí každou chvíli skončit. A snad tomu tak skutečně je. Intenzita pocitů obou hlavních hrdinů je jenom umocněna skutečností, že pro sebe nemají moc času. Oba si jsou vědomi konečnosti svého vztahu, a proto do něj jdou naplno, užívají si ho plnými doušky a každou vteřinou po vzoru carpe diem. Je v tom něco nesmírně povrchního, zároveň je v tom však i jistá smířenost. Prostě příběh jednoho osudového léta.

Žádné komentáře:

Okomentovat