Únor, nejkratší měsíc roku, je za námi. Sice nás ještě občas trochu potrápil zimním počasím a párkrát dokonce překvapil sněhem, ale taky nám nabídl první letošní skutečně jarní dny. Počasí je vlastně tak trochu jako na houpačce a spolu s ním i moje nálada. Chvíli trpím zimní trudnomyslností, potom pro změnu euforií ze sluníčka nebo předčasnou jarní únavou. Ať je to však jakkoliv, knížky jsou mými neochvějnými přítelkyněmi. Vždyť už brzo tady bude čas, kdy je fajn jen tak si sednout do parku na lavičku, dát si kávu a začíst se do příběhu.
V únoru jsem nakonec přečetla osm knih, což mě samotnou překvapilo, protože jsem neměla až tolik času. Původně jsem počítala, že jich bude tak pět možná šest. Většina toho, co se mi tenhle měsíc dostalo do rukou, se řadí spíše k průměru, ale našly se i kousky, které můžu s klidným srdcem doporučit jako naprosto skvělé. Ale ještě než se vrhnu na knižní hodnocení, mám pro vás pár divadelních tipů.
Únor se pro mě nesl ve znamení divadla. Přinejmenším jeho první polovina určitě. Začalo to hned v pátek 1., kdy jsem se vypravila do Vily Štvanice na premiéru hry Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách. Báječně jsem se pobavila a užívala jsem si to o to víc, že jsem hru překládala. Doufám, že to není poslední divadelní projekt, na němž se budu podílet. :) Dál jsem zavítala do divadla ABC na I♥MAMMA, což je hra současné izraelské autorky Hadar Garlon o různých podobách mateřství. Viděla jsem už podruhé, v trochu pozměněném obsazení, ale opět jsem se dobře bavila. Užila jsem si taky jeden muzikál, v únoru se jednalo o inscenaci Galileo v Divadle Hybernia. Jedná se o de facto vzpomínkové uvedení patnáct let po premiéře, které se až otrocky drží původní verze. Jako připomínka mých muzikálových začátků to ale bylo fajn. Udělala jsem si taky jeden výlet, a to do Poděbrad, kde tamější ochotníci hráli Kladivo na čarodějnice. Hlavním důvodem byla skutečnost, že mezi vystupujícími byla i moje kolegyně a my, tedy zbytek kanceláře, jsme se rozhodly ji podpořit. Na to, že se jednalo o ochotníky, bylo představení překvapivě dobře herecky zvládnuté a moc jsme si ho užily. No a poslední dvě divadelní návštěvy proběhly opět v divadle ABC. Nejprve to byla skutečná lahůdka - Andělé v Americe. Jedná se o první uvedení hry v češtině a navíc o velmi neobvyklý počin, protože celé představení má délku čtyři a půl hodiny. Je však uděláno tak poutavě, že se ani chvíli nenudíte a délku si neuvědomujete. Takže by byla škoda se jenom kvůli ní ochudit o tak skvělý zážitek. No a měsíc jsem zakončila oddechovou komedií Listopad o problémech odcházejícího amerického prezidenta.
Aby to nevypadalo, že chodím jenom do divadla, vyrazila jsem v únoru taky do kina. Jsem sice skrz naskrz divadelník a tohle médium je mi prostě bližší, ale to neznamená, že si občas ráda nedopřeju nějaký pěkný film. Tentokrát to tedy byla nová česká komedie Ženy v běhu. A musím říct, že film se skutečně povedl. Sice pracuje se spoustou stereotypů a občas až zbytečně zveličuje, ovšem není hloupý ani nesází na trapný přisprostlý humor, takže se skutečně od srdce zasmějete bez pocitu trapnosti.
A teď už ke knížkám, které jsem tenhle měsíc zvládla. Zase to byla poměrně pestrá žánrová směsice, a přestože většina knížek se řadí spíše k průměru, asi žádná nebyla vyloženě propadák. Začala jsem 24. dílem Dynastie Morlandů s názvem Dům v plamenech, což je klasický historický román, který je podložený pečlivým výzkumem, ovšem bohužel za mě se řadí ke slabším dílům celé série. Následovala současná česká próza Dědina, popisující život na klasické vesnici na Vysočině a já si jenom potvrdila názor, že čeští autoři psát umí. Následně jsem si dala dvě Odeonky z řady Světová knihovna. Nejprve Na Chesilské pláži, což je vyprávění o mezilidských vztazích, a vzápětí Cop, který vypráví o ženské síle a nezdolnosti. Nesměla chybět také YA oddechovka, konkrétně Probuzení Simona Spiera předestírající téma homosexuality a později ještě Všem klukům, které jsem milovala, což je velmi nenáročná romance. Pustila jsem se také do opěvovaného Panského domu, který mi navíc doporučila mamka, ovšem tady se dostavilo zklamání. Vlastně je to naprosto průměrná červená knihovna. No a závěr měsíce patřil Čtenářskému klubu Martinusu a knize Dej mi své jméno.
Jak se mi knížky líbily či nelíbily, se můžete dočíst v recenzích nebo zjistit v novém videu. Tak příjemné pokoukání. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat