Autor: Alexandra Badea
Překlad: Markéta Damková
Premiéra: 1. 2. 2019
Uvádění: Vila Štvanice
Režie: Adam Svozil
Dramaturgie: Marie Špalová
Obsazení
A - Nataša Mikulová
B - Vojtěch Vodochodský
C - Michal Bednář
Délka představení: 1 h 30
Představte si, že jste mladý úředníček v Bruselu, který strašně touží něco dokázat. Moc dobře víte, že jako politik nemáte šanci čehokoliv dosáhnout, protože všichni poslanci jsou pouze loutkami v rukou svých týmů. Ovšem kdybyste se stal hlavou takového týmu, nadaným lobbistou s hlavou plnou úchvatných nápadů, pak byste možná mohl uspět. Prosadit vlastní návrhy, proslavit se a hlavně se slušně finančně zahojit. Stačí, když na to budete mít žaludek a nebude vás moc trápit svědomí. Evropská politika je totiž bahno, jímž se brodit vyžaduje pevné nervy a vytrvalost.
Alexandra Badea se rozhodla vytvořit kritickou hru, v níž poodhaluje zákulisí politiky a špinavých mocenských bojů. Lobbying není nic nového a ani pro nás v našich zeměpisných šířkách není věcí neznámou. Evropská unie je však doslova jeho semeništěm, protože kdo by si nepřál potenciálně ovládat celý svět. Autorka si bere na mušku to, co společnost asi nejvíc pálí - výživu a ochranu životního prostředí - a předkládá poměrně explicitní, chtělo by se říci až přehnaný (i když o nadsázku tak úplně nejde) obrázek života v Bruselu, ve špinavém světě politiky a mocenských bojů, kde na lidských zdrojích vlastně vůbec nezáleží, protože každý člověk je snadno nahraditelný.
Tvůrci si s textem pohráli, na některých místech jej doplnili a jinde zase pár vět škrtli, takže výsledkem je sice poněkud umluvená a zkratkovitá, ale stále zábavná hra, která s nadhledem a značnou ironií pohlíží na svět politického lobbyingu. Svozil svou režií následuje text, který popisuje vzestup a pád jednoho lobbisty, výrazně jej však rozehrává. Prostý monolog proměňuje v dialog tří herců, kteří v průběhu představení střídají role a stávají se adeptem na post lobbisty, zkušeným korupčníkem, který se v téhle branži pohybuje už dlouho, či zdrceným životním partnerem, který už žije tak dlouho v absolutním pohodlí po boku intrikána, že si neumí představit nic jiného. Svozil nezastírá, že se jedná o nadsázku, přehánění a ironie jsou takřka všudypřítomným prvkem inscenace. Režijní pojetí však nepostrádá lehkost a cit pro poselství, které chce inscenací předat. Že politika je pouze špinavou hrou, v níž všichni neustále mění pravidla. Že na nás obyčejných lidech v ní nezáleží, ať se nám mocní snaží nalhat cokoliv.
Scéna Anny Brotánkové připomíná akvárium. Sterilní, ale přitom zvláštně útulný prostor, v němž je člověk lapen jako v pasti, z níž není úniku. Diváci jsou usazeni uvnitř této krychle, což je nepřímo proměňuje v účastníky dění, hraje se s nimi, i oni sami se stávají přímými svědky zákulisních politických machinací. Jsou němým davem, který přihlíží, i anonymními kandidáty na pozici lobbisty. Herci jsou od diváků odděleni skleněnou stěnou, která vytváří hranici mezi "my" a "oni". Velmi často však otevírají posuvné dveře v ní a nechávají ostatní nakouknout "do kuchyně", tedy do machinací, které se v přímém přenosu odehrávají, někdy dokonce sestoupí k divákům a pohybují se mezi nimi. Pokud však dojde na interní výměnu informací, tajné dohody, o nichž by nikdo neměl vědět, posuvné dveře se zavírají a uzamknou herce ve sterilní bublině, odkud je zvuk zprostředkováván mikrofony. Uniformita, anonymita a zaměnitelnost jednotlivých lobbistů je ještě umocněna jejich nebarevným šedým oblečením, v němž jsou téměř doslova nenápadnými šedými myškami, které postávají někde v koutě, ale mají oči a uši všude a dokážou pořádně znepříjemnit život.
Herecké výkony si drží stejnou ironii a nadsázku, do níž je laděna celá inscenace. Herci se nebojí udělat si legraci sami ze sebe, střídají rozmanité polohy a zastupují řadu různých rolí. V jednu chvíli jsou nervózní a ustrašení, vzápětí dominantní a sebevědomí. Jasně dávají najevo, komu prostor, v němž se pohybují, patří. Jejich předstíraná hloupost a zbytečná pitvornost působí občas poněkud rušivě, jako celek však pobaví a dobře ladí s poselstvím inscenace. Jen škoda, že závěrečné vyhoření lobbisty v tomhle nadsazeném podání vyzní tak trochu do ztracena.
Europe connexion nepřináší žádné zvlášť objevné poselství ani není svým námětem příliš originální, je to však humorná podívaná, která svádí k tomu, aby byla označena za nadsázku. Skutečnost, že se jedná spíše o lehce přibarvenou verzi reality, je dosti mrazivá. Není to žádný prudce intelektuální zážitek, ale je to pohled na náš současný svět bez moralistního kazatelství jako na něco, co se nedá brát tak úplně vážně.
Žádné komentáře:
Okomentovat