Dlouhé 19. století pomalu vstupuje do své závěrečné fáze. Na britském trůně stále pevně sedí královna Viktorie a veškeré společenské změny se prosazují jen velmi pomalu a za cenu značných ústupků. To, co by bylo ještě před pár lety nepředstavitelné, je najednou možné. Zvlášť pro ženy se toho mnoho mění. K úplné emancipaci povede sice ještě dlouhá cesta, ale základy už byly položeny.
Venetia se po všemožných peripetiích a zmatcích konečně vdala a užívá si zaslouženého rodinného štěstí. Její lékařská praxe i nadále vzkvétá a navíc má nyní podporu v milujícím manželovi, takže na všechny nesnáze, jež se jim postaví do cesty, jsou napříště dva. Henrietta také touží po štěstí, cesta k němu však pro ni bude o něco klikatější. Její manžel sice zemřel a ona je tak počestnou vdovou, jíž v novém sňatku nic nebrání, její vyvolený je však bohužel rozvedený. A přestože stát nové sňatky takovýchto osob povoluje, církev se k nim staví odmítavě. A stejně tak střední vrstvy, jejichž morálka je upjatější, než těsně zašněrovaný korzet.
Zatímco Venetia a Henrietta bojují své bitvy v módním Londýně, v Yorkshiru se Teddy musí smířit se svým novým postavením hlavy rodiny Morlandů. Po bratrovi toho sice moc nezdědil, dokonce musel uhradit jeho dluhy, ale podařilo se mu alespoň zachránit rodinný dům. Sice s ním nemá žádné zvláštní plány ani pro něj nemá adekvátní využití, ale pořád je to domov jeho dětství, kterého by se jen nerad zbavoval. A když mu osud zavane do cesty bratrovu bývalou milenku i s malým synkem, zdá se, že řešení problému s domem se přímo nabízí.
Dvacáté čtvrté pokračování rodinné ságy o Morlandových působí poněkud vycpávkově, protože se v něm prakticky nic neděje. Hlavní pozornost je soustředěna na londýnskou část rodiny zastoupenou Venetií, k níž se připojuje rovněž Henrietta toužící zmizet ze zkostnatělého maloměsta a ztratit se v klidné anonymitě Londýna. Osudy obou žen se zkříží a zrodí se nové přátelství, které může oběma přinést prospěch. Yorkshirská linka je tentokrát hodně okleštěná a větší pozornost je jí věnována až v samotném závěru knihy.
Autorka zmiňuje všechny důležité historické momenty konce 19. století a nevyhýbá se ani kauzám a skandálům, které otřásaly Londýnem. Většina bouří, které se nad hrdiny přeženou, souvisí s přehnaně přísnou dobovou morálkou a především značnými sociálními rozdíly. To, co je mezi aristokracií naprosto přirozené, je totiž pro střední vrstvu nepřijatelné a hledí se na to s opovržením. Svým způsobem jde o obranu pracujících vrstev, které nedostatek finančních prostředků kompenzují neotřesitelnou mravností.
Řada pasáží je v románu podána poněkud zkratkovitě, autorka hodně skáče z jednoho roku do dalšího a nechává své postavy plynout z proudem. Osudy hlavních hrdinů nejsou nikterak zajímavé, takže celý díl působí jako překlenovací vycpávka, která má otevřít prostor pro další generaci. Popis historických událostí je pochopitelně jako vždy precizní, události, jež hýbou politickou scénou, však až tak zajímavé nejsou.
Dům v plamenech je dílem, který by se s trochou představivosti dal klidně přeskočit. Vztahy a osudy postav se posunují pouze minimálně a navíc nijak zajímavými směry. S některými to zamává více než s jinými, ale v konečném důsledku se toho pro ně příliš nezmění. Částečně je jistě na vině i skutečnost, že 90. léta 19. století nejsou právě nabitá akcí, a právě proto je vývoj příběhu do značné míry předvídatelný a nemá čím překvapit. Uvidíme, co přinese díl příští, ale soudě podle závěru toho čtyřiadvacátého by to mohlo být zajímavé.
Žádné komentáře:
Okomentovat