S povinnou četbou spousta lidí bojuje, protože, co si budeme nalhávat, ze slovíčka "povinná" naskakují většině pupínky. Často nechceme číst zadané seznamy už jenom z principu. Prostě se nám nelíbí, že nám někdo vnucuje knihy, které bychom měli číst, a nedej bože nám ještě říká, co si o nich máme myslet. Klasika přichází o svou atraktivitu třeba jen tím, že je stará a na hony vzdálená našim vlastním problémům. Nebudu tvrdit, že to tak není. Spousta děl klasické literatury je dnes žalostně neaktuální a nemá pro současného čtenáře žádný přínos. Snad jen, že si může u příslušné knihy zaškrtnout přečteno a slastně na ni zapomenout. Ovšem tenhle názor se nedá aplikovat plošně. Kdyby tomu tak bylo, těžko by vznikaly filmové či seriálové adaptace děl, jejichž dobu vzniku dávno odvál čas.
Klasika je pro mnohé spojena s předsudky o tom, jaká je to nuda. Styl autorů, kteří jsou už nějakých tři sta let po smrti, je prostě zastaralý, popisný a chtělo by se říct skoro otravný. Ale! Je potřeba si umět vybírat. Rozhodně neplatí, že všechno, co vzniklo třeba jen v minulém století, jsou zastaralé žvásty. Klasická literatura je mimo jiné geniální způsob, jak pochopit mentalitu lidí žijících v konkrétní době. Můžete se dozvědět o zvycích, dobové morálce a společenských předsudcích, které jsou pro nás nepředstavitelné, ale třeba před dvěma sty lety znamenaly pro lidi celý jejich život. Není od věci si některé dávné pravdy a zvyky připomenout, třeba jenom proto, abychom si více vážili světa, v němž dnes žijeme, a všech jeho výhod. To, že klasická díla mnohdy skrývají fascinující příběhy, je pouze přidaná hodnota.
Osobně jsem klasická díla měla vždycky ráda a nadšeně je četla třeba i nad rámec povinné četby prostě proto, že mi přišla zajímavá. Vím však, že s tímhle přístupem jsem docela výjimka a naprosto respektuju, že většinu dnešních teenagerů staré knihy prostě "neberou". Myslím si, že každá kniha má své čtenáře a k některým dílům je třeba dozrát. Těžko budete číst ve čtrnácti Dostojevského a odnesete si z něj nezapomenutelný zážitek. Tedy, možná odnesete, ale asi spíš v negativním smyslu slova. Není třeba se do klasiky nutit, je lepší počkat, až si vás sama najde. A občas to může být zcela nečekanými cestami. Třeba si váš oblíbený seriálový, filmový nebo klidně knižní hrdina zamiluje nějakou klasiku a vy usoudíte, že potřebujete vědět, co ho na ní tak fascinuje. Já jsem se takhle dostala například k Janě Eyrové. :) Jindy může na počátku stát filmový či divadelní zážitek, adaptace vás prostě natolik zaujme, že zatoužíte poznat předlohu. Zrovna tenhle přístup je pro mě absolutně typický.
Knih, které dnes označujeme za klasiku, jsem už přečetla řadu. Něco jako povinnou četbu k maturitě nebo ke zkouškám na vysoké, něco (nebo spíš většinu) naprosto dobrovolně. A pro vás jsem vybrala deset svých favoritů. Tentokrát to budou samé zahraniční tituly, české autory si nechám na nějaký jiný článek. :) A vynechám taky dramata, protože jsem jich přečetla tolik, že by mi bylo líto nevěnovat jim prostor v nějakém samostatném žebříčku. Pokusím se taky cestovat trochu napříč Evropou, potažmo světem, a od každého autora uvedu jenom jednu knihu. V opačném případě bych totiž byla schopná sestavit žebříček o dvou autorech, a to by byla škoda. Ještě upozorňuju, že pořadí je zcela náhodné. Prostě si mezi svými oblíbenci nechci vybírat toho jediného nejoblíbenějšího. Nebylo to fér.
1. Pýcha a předsudek (Jane Austenová)
Jane Austenovou jsem objevila, když se do kin dostala filmová verze Pýchy a předsudku s Keirou Knightley, tedy v roce 2005. Spousta lidí okolo mě film viděla a doporučovala, takže mě pochopitelně zaujal. Když jsem zjistila, že existuje knižní předloha, rozhodla jsem se půjčit si ji z knihovny a ještě před zhlédnutím dotčeného snímku ji přečíst. A zrodila se láska na celý život. Pýcha a předsudek je svou zápletkou velmi banální příběh, vlastně je to tak trochu červená knihovna, ovšem styl Austenové je nesmírně osobitý. Autorka nešetří ironií, téměř otevřeně kritizuje společnost, v níž žije, a její morálku, a přitom si stále dokáže udržet nadhled a vtip. Její vyprávění je svižné, převládají v něm dialogy a přestože je mu už víc než dvě stě let, zůstává neskutečně svěží. Ostatně, o autorčině oblibě svědčí spousta knih, filmů i seriálů, které ona sama nebo její dílo inspirovaly. Z těch nejnovějších můžu doporučit sérii Lizzie Bennet Diaries, což je převyprávění slavného románu prostřednictvím krátkých YouTube videí.
2. Nebezpečné známosti (Choderlos de Laclos)
Přesuneme se do Francie, jen se vrátíme trochu dozadu v čase. Nebezpečné známosti jsou románem v dopisech, což je forma, která byla svého času nesmírně populární. S trochou nadsázky by se tahle kniha dala označit za takovou osvícenskou Gossip Girl. Vyskytují se v ní totiž intrikáni nelítostně si hrající s životy ostatních a postrkující je směrem, jenž se jim samým hodí nejlíp. V čele všeho stojí vikomt Valmont a markýza de Merteuil, kteří se baví tím, jak jim ostatní zobou z ruky, a nepřipouští si možnost pádu. Jejich nedotknutelnost je však pouze zdánlivá. Román je výsměchem i společenskou kritikou, především je však aktuální i po tři sta letech. Intrikující společenská smetánka totiž nepodléhá módě a v čase se nemění, to jen prostředky, jichž využívá. A pokud náhodou dáváte před knihou přednost filmu, existuje několik různých verzí včetně několika moderních.
3. Hrabě Monte Cristo (Alexandre Dumas)
Slavný román o síle a nezlomnosti lidského ducha, veliké lásce a ještě větší zradě a především o pomstě, která se nebojí zanechávat za sebou jenom spoušť. Moje první setkání s Monte Cristem proběhlo kolem roku 2002, kdy se v Praze uváděl stejnojmenný muzikál a já si okamžitě zamilovala jeho hudbu. Potom jsem viděla pár filmovým, potažmo seriálových adaptací, ovšem ke knížce jsem se dostala až na vysoké škole. Po řadě let slibů, že si ji určitě jednou přečtu, jsem totiž usoudila, že právě nazrál ten správný čas. A zamilovala jsem se. Pokud mám být úplně upřímná, tak postavu samotného Monte Crista vlastně ani nemám ráda, v románu jsou pro mě mnohem zajímavější charaktery, nemůžu mu však upřít genialitu, s níž organizuje svoji strašlivou pomstu. A jenom taková perlička. Vlastně vůbec není jasné, jestli se postavy Edmonda Dantese, Mercedes, Mondega a dalších zrodily pod perem Alexandra Dumase. Tenhle spisovatel totiž proslul tím, že vlastnil továrnu na romány - jakousi dílnu, v níž ti méně úspěšní psali pro něj na zakázku, Dumas jim jen sděloval témata. Takže kdoví, třeba si náš milý Alexandre pouze chytře přisvojil dílo jiných. Což ovšem nic nemění na skutečnosti, že se jedná o výborně napsaný a dobře vystavěný román.
4. Quo vadis (Henryk Sienkiewicz)
Historický román zasazený do starověkého Říma, do časů císaře Nerona a masového pronásledování křesťanů. Tuhle knihu má ráda moje mamka, pamatuje si ji z dob, kdy jí bylo podobně jako dnes mně. Já o její existenci pochopitelně věděla už od střední, protože jsme se o ní v rámci hodin literatury učili. Nikdy mě však nenapadlo, že bych si ji mohla přečíst. To se stalo až v létě po maturitě. Ten rok jsem se totiž rozhodla plnit knižní výzvu, která po mně vyžadovala knihu na každé písmeno abecedy. A zkuste najít něco na Q. Román jsem četla v dusném horku tureckých pláží, a přestože antika nepatří k mým oblíbeným historickým obdobím, zaujal mě. Je to totiž stejnou měrou milostný příběh i společenská kritika, výzva k boji proti tyranům i za právo na osobní svobodu. Historie se stává pouze kulisou pro mnohem podstatnější sdělení o nezlomné víře v pravdu a touze po obyčejném, lidském štěstí. A jako snad u všech slavných děl, i tady existují filmové verze.
5. Dekameron (Giovanni Boccaccio)
Slavné renesanční dílo čítající rovnou stovku novel a k tomu ještě rámcový příběh je skutečným čtenářským oříškem. Prolouskat se jím vyžaduje trochu vytrvalosti, to nepopírám, ale na druhou stranu není nutné ho číst od první po poslední strany. I když i to má něco do sebe. Osobně jsem Dekameron četla na několikrát, najdou se v něm příběhy, které mě pobavily, stejně jako takové, které mě zas až tak moc nezaujaly. Rozhodně jsem se však díky němu naučila hodně o renesanční Itálii. Místy je to čtení docela erotické a o bizarní situace zde není nouze. To ale pouze podtrhuje lehkost Boccacciova stylu. Abyste pochopili, jak moc je kniha nadčasová, stačí si vybrat jen pár příběhů, klidně jen jeden dva z každého z deseti dnů. Udělat si ucelený obrázek o koncepci díla vám to určitě pomůže. ;) A proč jsem se vlastně kdysi rozhodla, že si Dekameron potřebuju přečíst? Viděla jsem v Českém Krumlově na otáčivém hledišti stejnojmenné představení, jednu z nejlepších komedií, jaké jsem měla kdy tu čest zhlédnout. V podstatě se jednalo o kompilaci nějakých patnácti příběhů, které dohromady vytvářely naprosto kompaktní celek. A já jsem prostě nutně potřebovala vědět, které příběhy to byly.
6. Anna Karenina (Lev Nikolajevič Tolstoj)
Další kniha, která je pro mě bytostně spjatá s divadlem. Nebýt jednoho představení, které jsem zhlédla v divadle ABC, nejspíš bych se ke knize nikdy nedostala. Nebo přinejmenším ne na střední škole. Náhoda tomu však chtěla, že jsem měla to štěstí inscenaci vidět a být z ní tak unešená, že to nešlo jinak než sáhnout po knižní předloze. Nebudu lhát, je to dost bichlička a navíc se jedná o poměrně rozvláčné vyprávění, zároveň však jde o velmi propracovanou společenskou sondu do poměrů carského Ruska v době postupujících změn. Tolstoj rozpracoval několik samostatných příběhových linií, které se sice navzájem proplétají, ale přitom k sobě stojí v opozici a vytváří ostré kontrasty. Jednotlivá společensko-kritická témata díky tomu jenom víc vyniknou. Asi ani nemá cenu podotýkat, že na motivy románu vzniklo několik filmů a seriálů, mým osobním favoritem je ten z roku 2012 s Keirou Knightley v hlavní roli.
7. Utrpení mladého Werthera (Johann Wolfgang Goethe)
Další román v dopisech, tahle forma prostě byla v 18. století oblíbená. :) Jedná se o krátkou romantickou novelu o nešťastníku Wertherovi, který nedokázal žít v realitě vlastního života. Díky epistolárnímu a deníkovému charakteru díla se čtenáři mohou dokonale vcítit do hlavního hrdiny a pochopit veškerou tragiku jeho života. Goethe vytvořil skutečně komplexní charakter, prototyp romantického hrdiny. V době, kdy kniha vyšla, odstartovala tzv. wertherovskou horečku, při níž nešťastně zamilovaní mladí muži nacházeli ze svých trablů stejné východisko jako titulní postava novely, což vedlo k tomu, že kniha byla cenzurou zakázána. Aspoň na čas. Šeptanda o ní se totiž stejně šířila dál a kdo chtěl, ten si výtisk opatřil. Jen tak mimochodem, Utrpení mladého Werthera je nejspíš jediná z knih z tohohle seznamu, kterou jsem četla jako skutečnou povinnou četbu.
8. Lolita (Vladimir Nabokov)
Abychom tu měli taky nějakou modernější klasiku, nemůžu nezmínit Nabokovovu Lolitu, román stejnou měrou perverzní jako fascinující. Příběh stárnoucího Humberta Humberta, který vzplane nezkrotným chtíčem k mladičké Dolores, již nazývá Lolitou. Ostatně první věta románu patří k legendárním. "Lolita, světlo mého života, žár mých slabin." Román není úplně snadný na čtení, protože v sobě skrývá řadu intertextových a interkulturních odkazů. Nejspíš nerozluštíte všechny a možná ani všechny nenajdete, ale každý, na který narazíte, vás potěší. Občas se možná pozastavíte nad zvráceností celého příběhu a budete si jen obtížně hledat cestu k oběma hlavním hrdinům, protože žádný z nich se nedá označit za přímého viníka ani za oběť. Speciálně v tomto případě je totiž chyba na obou stranách. Rozhodně se však jedná o nezapomenutelný literární zážitek. A ano, taky existuje film.
9. Obraz Doriana Graye (Oscar Wilde)
Román, díky kterému jsem objevila kouzlo Oscara Wilda a především jeho nepřekonatelné ironie. Jde o jednu z knih, které jsem četla na střední škole a pak se k nim ještě několikrát vrátila, abych v nich pokaždé nalezla něco nového. Román o mladíkovi, který se tak strašně bojí stárnutí, až dokáže zmanipulovat obraz, aby stárnul místo něj, byl volně inspirován mýtem o Narcisovi. V tomto vyprávění však není hlavní osud titulního hrdiny, jako u mnoha mých dalších oblíbených knih se jedná o společenskou kritiku, která ve své době zůstala do značné míry nepochopena a román pobuřoval svou obscénností. Stal se dokonce jedním z usvědčujících důkazů v kauze vedené s Wildem pro jeho údajnou homosexualitu (dnes víme, že údajná rozhodně nebyla). Narodit se o století později, nikdo by nad Wildovými sklony ani nemrkl, v puritánské Anglii sklonku 19. století však neměl ani tu nejmenší šanci se obhájit a z miláčka smetánky se stal společenským vyvrhelem. To však nic nemění na tom, že stvořil řadu nezapomenutelných děl, která dokážou i po letech uchvátit.
10. Jih proti Severu (Margaret Mitchellová)
Je jen málo románů, v kterých bych nenáviděla hlavní postavu, ale přesto milovala příběh. A tohle je ten případ. Scarlet O'Hara je rozmazlená dcerka z lepší rodiny, která zuřivě brání to, co považuje za své vlastnictví, a nebojí se využívat kohokoliv, kdo jí může být užitečný. Trpí však jedním zásadním problémem - neumí si přiznat, co ve skutečnosti chce, nevyzná se sama v sobě a tím ubližuje sobě i druhým. Svým způsobem je to velmi obdivuhodná žena, která mi však řadou svých rozhodnutí vyloženě pila krev. Mým oblíbencem prostě byl Rhett. Což je jen tak mimochodem zásadní rozpor mezi mnou a mojí sestrou, která to má s postavami tohohle románu přesně naopak. Bez ohledu na sympatie k postavám však román zůstává působivým popisem americké občanské války a především války hodnot, které formovaly naši současnou společnost. A existuje i naprosto skvělé filmové zpracování, shodou okolností první film, který kdy vynesl Oscara osobě s černou barvou kůže.
Číst klasiku je občas docela oříšek, myslím si však, že vždycky je to především o správné volbě a načasování. Literatura v sobě skrývá odpovědi na naše každodenní problémy a především nás ujišťuje, že v tom nejsme sami. Podobným způsobem se totiž lidé trápili odnepaměti a hledali efektivní řešení, jak se vypořádat se svou situací. Klasici nám mohou poskytnout inspiraci i poučení. Stačí jim dát šanci. A jak to máte vy? Zaujala vás některá ze zmíněných knih? A co je vaše oblíbená klasika?
Žádné komentáře:
Okomentovat